Rychlost, jakou Dybbuk nasadil, je zhruba dvakrát vyšší, než jakou zařadila vzorová edice, mladofrontovní Květy poezie, kde se za půlstoletí 1958–2008 objevilo těch svazků 241. Navíc má Opium poezie možná ještě skvostnější vizáž: obálky pro všecky ty svazky formátu A6 kreslí Kateřina Piňosová, výtvarnice se surrealistickým rodokmenem, básnířka fantazijních, barevně rozehraných obrazů. Ale čísla sem, barvy tam – rozhoduje přece kvalita.
Dybbuk vsadil od počátku edice na dvojí: buď to bude objev, výlov ze zapomnění, nebo sázka na jistotu (jakkoli někdy větší, jindy menší); buď půjde o čtenářsky vstřícné gesto, o poezii, která jde konzumentovi vstříc, anebo o verš, který mu naopak nedá nic zadarmo. Antologie, výbor, výjimečně samostatná sbírka. Plus doslov, aby bylo jasné, kdy jak a kde kdo s kým.
Na jedné straně tedy třeba kolekce anarchistické poezie z bohatých domácích zdrojů, best of z díla „divadelníka krutosti“ Antonina Artauda, průřez tvorbou prvořadého finského modernisty Paava Haavikka – a na straně druhé třeba nečekané setkání se zapomenutou českou dekadentkou Luisou Zikovou, předčasně strávenou smrtelnou nemocí, anebo objevný výbor z experimentálně laděných textů Karla Miloty. Těch nejnovějších osm kousků jde stejnou cestou a možná zdvihá dosavadní kvalitativní laťku ještě trochu výš.
Mírný ovál deště
Zaprvé Hans Magnus Enzensberger, loni zemřelý tvůrce, jedna z hvězd světové experimentální poezie, básník se silnými vazbami jak k Československu, tak k poezii vůbec; autor coby neúnavná estetická mlýnice, básník po vertikále i horizontále, spisovatel s věčnou a všetečnou chutí na nová a netradiční tvůrčí sousta. Anebo – jak píše v doslovu k aktualitě Fúrie mizení překladatel Pavel Novotný – Enzensberger co autorský typ, jemuž jsou vlastní „neustálý pohyb, neukojitelná zvědavost a otevřenost věcem kolem, ironický, mnohdy kousavě vtipný nadhled – to vše jako poslední harmonizační možnost v tomto svinském počasí’“.
Zadruhé Josef Škvorecký. Klasik non plus ultra: jak české beletrie po pětačtyřicátém, tak nakladatelského provozu v exilu 70. a 80. let. Tentokrát ovšem v méně známé roli: jako autor rozsáhlé básnické skladby o čtyřech zpěvech nazvané Nezoufejte!. Vznikla v šestačtyřicátém roce, kdy bylo autorovi dvaadvacet.
Je to ale skladba bilanční, a rovnou generačně: zhodnocuje zkušenost války, všechny ty nečekané ztráty i nežádoucí nálezy, a zvažuje možnost nových výhledů. Psána je civilistně, s elány milostnými, sociálními, intelektuálními, ne-li rovnou filozofickými. Škvorecký svůj rukopis podepsal Josef Mnata, zřejmě inspirován udatným Přemyslovcem z úsvitu našich dějin, a přihlásil jej do jisté literární soutěže. Nevyhrál sice nic, ale porotcům bylo obratem jasné, že mají před sebou talent, výraznou tvůrčí individualitu – jasné natolik, že první cenu neudělili…
Zatřetí Soňa Kocianová: Já papír vím o stromech… Básnířka zapomenutá, spící mimo kánon, mimo dějiny. Navenek není divu: narozena 1930, zemřela 1970. Za svůj krátký život víc nemohla, než mohla; publikovala oficiálně jednou jedinkrát: na stránkách Sešitů pro literaturu a diskusi. Posmrtně, uprostřed normalizace, pak vyšly na světlo dva útlé výbory z její pozůstalosti. Tvůrčí typ pod vlivem Ortena, Halase, Trakla, básnířka široké výrazové palety: od textů-aforismů, úsporných několikaverší duchem blízko staré Číně nebo obecně Asii – až po rozmáchlé, živelně proudící verš typu „Vydrážděný cvalem vedra přebraný vzduch / mírný ovál deště čeká“. A zbývající pětka jenom telegraficky.
1) Rudolf Jurolek (Obsah ticha), současný slovenský básník, ročník 1956. Tady jde Dybbuk odvážně proti proudu: žádný překlad, na stránkách ryzí slovenština: „Koľko snov vyjde navnivoč, / len preto, že realita světa sa s nimi nezhoduje.“ 2) Antologie básníků sdružených pod hlavičkou Sursum Je člověk divný tvor; tedy druhá vlna domácího symbolismu, těsně předválečné básnické angažmá v pozoruhodné koketerii s okultismem, theosofií, magií, ale i křesťanskou mystikou.
3) Franz Wurm: Mezi vlnou a zdí; básník jazyka druhé půle 20. století, poezie v samotné řeči, autor těžko polapitelného, jasného smyslu: „Z par. Par mrak. Prachopár. Plnou parou / ve vedlehlavu. Prachohlad v parotlakohlavu. Z par.“ 4) Vladimír Vokolek: básník tradicionalista i existencialista, zapisovatel minulých jistot i všech přítomných dramat; tentokrát ve výboru Cokoli píšu. A konečně 5) další objev: Jaroslav Havlíček, spisovatel psychologických románů jako Helimadoe, Neviditelný nebo Petrolejové lampy v šatech básníka – básníka epiky a básníka marnosti (Akvárium). Edice Opium poezie má prostě pro každého něco. Každý tu má šanci najít své. Zbývá jediné: doufat, že to nadšení pro básnickou věc přetrvá. A nejen na straně vydavatele – taky čtenáře!
