Muž se natáhne na stolek pro noviny, zběžně prohlédne titulní stranu, ale nechá je, tentokrát apaticky, klesnout na zem. Na čtení těch žvástů nemá sílu. Zavzpomíná, jak se před třinácti lety proháněl na kánoi po zaplaveném dvoře Anežského kláštera.
Povodně tehdy Národní galerii těžce zasáhly. Jeho pozici to mohlo ohrozit, ale nakonec, i díky té fotce v přetížené loďce, z povodní vyšel jako vítěz. "Ustál jsem to," vyvolal si z paměti obraz sebe sama, balancujícího s pádlem v rukách na tmavé vodní hladině.
Já jim ještě ukážu
Nyní se o Národní galerii nic nepíše. "Proč taky, když tam nejsem," pomyslel si. V galerii se postupně mění expozice a redukuje se počet budov. Má nové logo a vstup pro studenty je zdarma. Jinak se tam neděje nic. Jako kdyby se mu vlastní odkaz před očima rozpouštěl podobně jako šlehačka na štrúdlu pod pálícím sluncem.
Ano, jeho sochy před Veletržním palácem stále stojí, ale mluví se o tom, že se bude celé předpolí budovy přestavovat. Má tam vzniknout nový vstup a zahradní restaurace. "Ale na sochy snad nesáhnou," uklidňuje se. "Ať se podobného barbarství opováží a ukážu jim, co ještě umím," pomyslí si, ale bez bývalé energie. Nový ředitel Národní galerie mu nabídl uspořádat velkou retrospektivní výstavu, ale po dlouhých debatách ji odmítl. Nebude se před nikým ponižovat.
Té opravdu velké výstavy v roce 2037 se už nedožije. Připraví ji tým mladých historiků umění a s přehledem ukážou, že je jednou z největších osobností českého umění druhé poloviny 20. století. Nebýt té nešťastné galerie, vědělo by se o tom daleko dřív.
