Pouť je pohyblivé místo, říká sochař po cestě do Compostely

Gabriel Díaz (43) vypadá jako opravdový poutník z biblických časů. Vousáč hubený jako lunt v prošoupaných džínách a vybledlém tričku by klidně mohl hrát ve filmu svatého Jakuba, jednoho ze dvanácti apoštolů. Ten se po Ježíšově smrti dostal až do Španělska a kázal tam mezi Maury evangelium. Když se pak ze své mise vrátil, zahynul jako první z Kristových učedníků mučednickou smrtí - nechal ho stít Herodes Agrippa I. Tělo věrozvěsta pak poslali na loďce, aby plulo po celém Středozemním moři až do Španělska.

Tam ho podle legendy našli jeho přátelé a důstojně ho pohřbili. Hrob byl pak objeven a na tomto místě vyrostla velkolepá katedrála a jedno z nejvýznamnějších poutních míst křesťanského světa, Santiago de Compostela. Santiago prý bylo ve středověku navštěvováno dokonce hojněji než Jeruzalém.

Raději do Španělska než do Jeruzaléma

Jenže dostat se ve středověku do Španělska bylo mnohem méně finančně i bezpečnostně náročné než putovat do Jeruzaléma. Ostatně i my máme v katedrále sv. Víta vzácný ostatek - zub sv. Jakuba.

Do Santiaga de Compostela směřují tzv. svatojakubské cesty z nejrůznějších míst v Evropě, kolem nichž je postavena spousta klášterů, ubytoven, kaplí a svatostánků. V létě je na těch nejdůležitějších stezkách, vedoucích např. z Francie nebo ze Švýcarska na severozápad Španělska, pěkná tlačenice. V zimě ale na svatojakubských cestách nepotkáte téměř nikoho a poetika prázdných polňaček prošlapaných od středověku miliony lidských nohou, vedoucí nádhernou galicijskou krajinou, je neopakovatelná.

Od sochy k místu

Ovšem svatojakubská legenda jako taková není pro Gabriela Díaze tak rozhodující. Začínal tvořit nejdříve sochy a objekty z přírodních materiálů. Ty však měly za úkol popírat přírodní zákony - kameny zavěšené ve vzduchu nebo vachrlatě posazené na tenkých skleněných a drátěných konstrukcích či vyfocené jako hromádky oblázků ukazující cestu na plážích.

Příroda však přes veškerý konceptualismus byla vždycky v Díazových dílech a instalacích základním rysem a poznávacím znamením.

Když se pak oceňovaný výtvarník vydal s foťákem na krku třikrát do západního Tibetu na nejposvátnější poutní místo buddhistů, horu Kailás, jeho vnímání umění se prudce proměnilo. Ve výšce kolem šesti tisíc metrů nad mořem totiž krouží poutníci v kruhu kolem hory na poutní cestě dlouhé 52 kilometrů, v mytickém středu světa.

"Jsou místa, která v sobě skutečně mají něco unikátního. Nevím, jestli je to víra, nebo legendy, ale jisté je, že jsem začal fotit oči lidí po vykonání posvátné pouti, a jsou to jiné oči než ty, jež jsem fotil před ní. Září z nich energie místa, jímž prošli," říká o svém zážitku Gabriel Díaz.

On sám se na poutích cítí ze všeho nejvíc zbavený všech myšlenek. Nicméně začal téměř na každém kroku jak v Tibetu, tak později na svatojakubských cestách, mačkat spoušť. "Je možné to brát jako dokument nebo specifický průvodce po místech, jež jsou pohyblivá, dynamická," vysvětluje šest bílých pláten zavěšených v unikátním prostoru v ambitu Strahovského kláštera. Na ně jsou promítány videoinstalace ze svatojakubských poutí, na nichž během několika let Díaz prochodil 5000 kilometrů.

Cestou po vyprahlých stezkách

Obrazy se jako světelní hadi hypnoticky plazí až do mozku a tam začíná skutečná cesta. Přestože stojíte v chladné klášterní chodbě a zíráte na pohybující se místa před sebou, zároveň společně s Díazovým stínem putujete po hliněných, zmrzlých nebo letně vyprahlých stezkách. Překračujete šedé kaluže a sníte pod těžkými bouřkovými mraky o suchém úkrytu.

Asi nejpříjemnější pocit z výstavy Stezky svatojakubské cesty je však ten, že současné umění, které dokáže vnímat krásu přírody, samoty a putování k podstatě, ještě existuje. A výstava v kamenných zdech Strahovského kláštera o "pohyblivém místě", jak pouť nazývá španělský umělec, vede někam hluboko.