Fanfáry z Libuše i potlesk přivítal prezidenta, hymnu zahráli hosté z Berlína vstoje a pak už začaly důvěrně známé harfy z Vyšehradu. Není úplně snadné říci, co na provedení ocenit v první řadě. Určitě preciznost, která tu vůbec není v rozporu s muzikantskou bezprostředností.
Potom barvu a zvuk jednotlivých nástrojových skupin. Žestě znějí vždycky měkce, smyčce mají neobyčejnou tvárnost, znějí lehce a přitom mají potřebnou výrazovou intenzitu.
Dřevěné dechové nástroje jsou podmanivé a mají jedinečnou barvu. Každá symfonická báseň jako by vtahovala do příběhu, nikde se nic nevleče ani příliš nezrychluje a každá báseň má jasný sevřený tvar.
Máte přitom dojem znějícího živého organismu. Energie je obrovská, ale nikde člověk není přesycen zvukem. Zatímco jindy posluchače upoutají jednotlivá krásná místa, tady je fascinován celkovou vyrovnaností všech.
Průvodce Mou vlastí. Bedřichu Smetanovi záleželo na tom, aby lidé rozuměli tomu, co poslouchají |
Přitom se nedá říct, že bychom slyšeli na pražském jaru v minulosti špatná provedení, ale kultura zvuku Berlínských (a také Vídeňských) filharmoniků je prostě zcela mimořádná. Některé pasáže možná umíme zpěvněji, některá lyrická místa dovedeme jakoby více vymazlit, ale celkový dojem z tohoto provedení to neoslabuje.
Ani jediné efektní gesto navíc
Má vlast je v Německu známé dílo, ale jako celek pochopitelně nezní příliš často. Berlínská filharmonie ho nastudovala ještě s Jiřím Bělohlávkem v Berlíně v roce 2007 a teď znovu, orchestr měl za sebou „jen“ standardní tři zkoušky minulý týden a tři provedení v domovském sále – a přesto je výsledek ohromující.
Bedřich Smetana: Má vlastBerlínští filharmonikové
|
Pro hudebníky, kteří s Mou vlastí nevyrůstali, to je obtížné dílo, kde se pořád něco nového děje a kde se musí dbát na zvukovou vyváženost. Tím větší uznání musí zaznít.
Dirigent ruského původu Kirill Petrenko, který ovšem vyrůstal v Německu, je zvláštní osobnost, je naprosto ponořen do hudby, neudělá jediné efektní gesto navíc a po celou dobu se vlídně usmívá. Je to také velký ctitel české hudby a s orchestrem už nastudoval i velké symfonické básně Josefa Suka. Také proto se tohle pozvání v jubilejním smetanovském roce podařilo.
V orchestru je tolik vynikajících hráčů, že by to mohlo svádět k pojetí připomínajícím pozdní opulentní romantismus Richarda Strausse. To se nestalo, Smetana zněl měkce, komorně a laskavě.
S orchestrem přijeli i tři dnes už legendární hráči na dechové nástroje: flétnista Emmanuel Pahud, hobojista Albrecht Mayer a klarinetista Wenzel Fuchs – všichni by mohli ve známých sólech ukazovat virtuozitu, ale ani jeden to neudělal.
První klarinetové sólo v Šárce znělo v problematické akustice Smetanovy síně dokonce příliš zastřeně, ale mělo neobyčejně zajímavý výraz.
Lístek by musel stát přes 6500 korun, aby se koncert zaplatil, říká šéf festivalu Pražské jaro Trojan |
Má vlast zněla povětšinou střídmě, často jímavě a každá báseň měla několik jasných dynamických vrcholů, ke kterým hudba logicky směřuje. To bylo působivé sledovat zejména v závěrečných dvou částech, nejprve precizní a moderně znějící Tábor a pak vylehčený Blaník jako vítězné radostné finále. Tam, kde už mají hráči trochu právo být unavení, soustředění a plná krása barev ani trochu neslábne.
Univerzálně srozumitelné dílo
Už legendární šéfdirigent Berlínské filharmonie Herbert von Karajan miloval Vltavu. Ale že se jeho někdejší orchestr jednou v Praze takto pokloní celé Mé vlasti, to lze považovat za jeden ze splněných smetanovských snů. Svědčí to i o velké kulturní otevřenosti a zájmu o jiné hudební tradice, než je ta velká německá, která orchestr právem všude proslavila.
Pravda, něco podobného se podařilo už jednou, srovnávat můžeme ještě s Vídeňskými filharmoniky s Danielem Barenboimem v roce 2017. Jeho pojetí bylo dramatičtější, někde více operní a mělo v sobě kus velkého světového romantismu.
Jeho dílo znárodnili politici, znásilnily učitelky – a přesto se stále hraje. Smetana. Bedřich Smetana |
Berlínská filharmonie zněla moderněji, klasičtěji a přitom neméně intenzivně. Za zmínku stojí, že na židli koncertního mistra seděla nová členka, která je teprve ve zkušební době, nicméně celý orchestr působí mladistvě a živě. V Praze byl také fagotista Václav Vonášek, v současnosti jediný český člen.
Nikdo tím zároveň neříká, že by domácí tradice ztrácela na významu a své jedinečnosti. Naopak, právě díky ní, ale i díky specifické historii Pražského jara, se může takové setkání různých interpretačních tradic na nejvyšší úrovni podařit. Má vlast není žádná pracně oprašovaná národní zvláštnost, je to velké, sebevědomé a univerzálně srozumitelné dílo.
