LN Před pár dny uplynulo 28 let od prvního koncertu Einstürzende Neubauten v Berlíně, konala se nějaká malá oslava?
S kapelou jsme to oslavili vlastně zkoušením, protože se pilně připravujeme na koncerty a na svoje turné. Ale s mojí ženou se chystáme udělat si takový večírek, až budeme hrát v Rusku – hrajeme totiž za pár dní také v Moskvě a v Petrohradě –, a pořídili jsme si láhev výborného značkového koňaku. Tedy alespoň doufám, že nám vydrží až do Ruska a že to neotevřeme zítra na zkoušce!
LN Pamatujete si na váš první koncert 1. dubna 1980?
Já jsem na tomto koncertě vlastně nebyl, ke kapele jsem se připojil o něco později... Ale už tehdy jsme se samozřejmě znali a to místo si velmi dobře pamatuji.
LN Čekalo vás také mnoho dalších, nezapomenutelných koncertů. Třeba to fiasko, když jste předskakovali U2 v Evropě...
Ano, tehdy jsme se zrovna vraceli z amerického turné. Dost vyčerpávajícího. Přiletěli jsme do Holandska, kde jsme kvůli problémům s autem měli tříhodinovou prodlevu. Všichni už byli pěkně nervózní. Když jsme konečně dorazili na místo, ani jsme pořádně nestihli zvukovou zkoušku... No a pak to začalo. Netrpělivé publikum na nás začalo házet lahve s různým obsahem, který bych raději do detailů nerozebíral. A náš zpěvák se strašně rozzuřil. Víte, on má tělo a kondici sportovce, vsadím se, že by každého poslal k zemi, kdyby na to přišlo. My jsme jinak mírumilovná kapela, nikdy neházíme do publika žádné věci. No... když už, tak jenom malé. Tady to ale bylo trochu jinak. Někdo na něj hodil plechovku plnou koly a trefil se fakt dobře. A Blixa vzal jednu ocelovou trubku, kterými jsme hráli – vypadala jako normální palička, jen byla ocelová – a hodil ji zpátky na toho člověka někam do třetí řady. A trefil se rovnou mezi oči; říkal jsem – sportovec. To byl tedy průšvih. Od té doby jsme radši žádné ocelové trubky po nikom neházeli.
LN Osmadvacet let je dlouhá doba, změnili jste se za tu dobu hodně? Nejen hudebně – to je zřejmé –, ale jako lidé?
Rozhodně! Když jsme začínali, byli jsme takoví „mladí rozhněvaní muži“. Už nejsme tak rozhněvaní. A ani tak mladí. Ale jedna věc je naprosto jistá: žijeme o mnoho zdravějším životem než tehdy. Samozřejmě i priority se trochu změnily a na život nahlížíme úplně jinak. Jsem rád, že nejsem teenager. Ještě ve svých dvaceti jsem byl... jak to říct... lehce zmatený.
LN Vyrazili jste na rozsáhlé turné. Koncertujete skoro každý druhý den, není to příliš náročné?
Není to tak dávno, asi čtyři roky zpátky, kdy jsme měli podobně náročnou šňůru. Je to sice trochu záběr, na druhou stranu se na fanoušky moc těšíme. V poslední době jsme hráli opravdu jen sporadicky. Ale navštívíme třeba Finsko, po dlouhé době. Naposledy jsme tam byli snad v polovině 90. let. Moc si toho z téhle doby nepamatuji.
LN Vaše poslední deska Alles Wieder Offen vyšla, kromě klasické verze, v tzv. Supporter’s Edition. Jak tenhle systém funguje?
Vytvořili jsme si webové stránky, kde se naši fanoušci můžou zaregistrovat. Nově jsme umístili do svého studia webkamery. Publikum může mít nějaké nápady a připomínky k tomu, co děláme, a má rovnou i zpětnou vazbu od nás. Přijde mi to celkem zábavné. Neděláme to poprvé, už se nám tenhle systém osvědčil dříve. Jsme v bližším kontaktu s publikem. Jsme taková velká internetová rodina!
LN Je pravda, že se chystáte se svou ženou strávit nějaký čas v Praze?
Ano, to je pravda. Měli bychom přijet v říjnu a rádi bychom zůstali celý měsíc. V té době by měl probíhat MOFFON (festival Music on film – Film on music, pozn. red.) a připravujeme několik projektů. Moc se na to těšíme, mám Prahu velmi rád. Teď se bohužel moc nezdržíme, tak doufám, že si to na podzim vynahradíme.
LN V jednom rozhovoru jsem četla, že pokud nebude vaše aktuální deska úspěšná, tak se rozpadnete. Říkal to Blixa Bargeld. Je to pravda?
Ach ano. To si zase Blixa něco vymýšlel, aby tomu udělal reklamu, víte? Ale ono to s deskou vypadá docela dobře, ne? Úspěšná je, na turné jedeme, je to prima. Ale třeba se rozpadneme i tak! a vytvořit komunitu, která si tuto speciální edici sama „zasponzoruje“. Jednoduše řečeno: fanoušci pošlou peníze, a když je jich dostatek, může se vyprodukovat tahle speciální edice. Je samozřejmě trochu odlišná od té klasické verze na CD, má nějaké „nadhodnoty“ – různé raritní skladby ke stažení, živé nahrávky, spoustu podobných věcí...
S kapelou jsme to oslavili vlastně zkoušením, protože se pilně připravujeme na koncerty a na svoje turné. Ale s mojí ženou se chystáme udělat si takový večírek, až budeme hrát v Rusku – hrajeme totiž za pár dní také v Moskvě a v Petrohradě –, a pořídili jsme si láhev výborného značkového koňaku. Tedy alespoň doufám, že nám vydrží až do Ruska a že to neotevřeme zítra na zkoušce!
LN Pamatujete si na váš první koncert 1. dubna 1980?
Já jsem na tomto koncertě vlastně nebyl, ke kapele jsem se připojil o něco později... Ale už tehdy jsme se samozřejmě znali a to místo si velmi dobře pamatuji.
LN Čekalo vás také mnoho dalších, nezapomenutelných koncertů. Třeba to fiasko, když jste předskakovali U2 v Evropě...
Ano, tehdy jsme se zrovna vraceli z amerického turné. Dost vyčerpávajícího. Přiletěli jsme do Holandska, kde jsme kvůli problémům s autem měli tříhodinovou prodlevu. Všichni už byli pěkně nervózní. Když jsme konečně dorazili na místo, ani jsme pořádně nestihli zvukovou zkoušku... No a pak to začalo. Netrpělivé publikum na nás začalo házet lahve s různým obsahem, který bych raději do detailů nerozebíral. A náš zpěvák se strašně rozzuřil. Víte, on má tělo a kondici sportovce, vsadím se, že by každého poslal k zemi, kdyby na to přišlo. My jsme jinak mírumilovná kapela, nikdy neházíme do publika žádné věci. No... když už, tak jenom malé. Tady to ale bylo trochu jinak. Někdo na něj hodil plechovku plnou koly a trefil se fakt dobře. A Blixa vzal jednu ocelovou trubku, kterými jsme hráli – vypadala jako normální palička, jen byla ocelová – a hodil ji zpátky na toho člověka někam do třetí řady. A trefil se rovnou mezi oči; říkal jsem – sportovec. To byl tedy průšvih. Od té doby jsme radši žádné ocelové trubky po nikom neházeli.
LN Osmadvacet let je dlouhá doba, změnili jste se za tu dobu hodně? Nejen hudebně – to je zřejmé –, ale jako lidé?
Rozhodně! Když jsme začínali, byli jsme takoví „mladí rozhněvaní muži“. Už nejsme tak rozhněvaní. A ani tak mladí. Ale jedna věc je naprosto jistá: žijeme o mnoho zdravějším životem než tehdy. Samozřejmě i priority se trochu změnily a na život nahlížíme úplně jinak. Jsem rád, že nejsem teenager. Ještě ve svých dvaceti jsem byl... jak to říct... lehce zmatený.
LN Vyrazili jste na rozsáhlé turné. Koncertujete skoro každý druhý den, není to příliš náročné?
Není to tak dávno, asi čtyři roky zpátky, kdy jsme měli podobně náročnou šňůru. Je to sice trochu záběr, na druhou stranu se na fanoušky moc těšíme. V poslední době jsme hráli opravdu jen sporadicky. Ale navštívíme třeba Finsko, po dlouhé době. Naposledy jsme tam byli snad v polovině 90. let. Moc si toho z téhle doby nepamatuji.
LN Vaše poslední deska Alles Wieder Offen vyšla, kromě klasické verze, v tzv. Supporter’s Edition. Jak tenhle systém funguje?
Vytvořili jsme si webové stránky, kde se naši fanoušci můžou zaregistrovat. Nově jsme umístili do svého studia webkamery. Publikum může mít nějaké nápady a připomínky k tomu, co děláme, a má rovnou i zpětnou vazbu od nás. Přijde mi to celkem zábavné. Neděláme to poprvé, už se nám tenhle systém osvědčil dříve. Jsme v bližším kontaktu s publikem. Jsme taková velká internetová rodina!
LN Je pravda, že se chystáte se svou ženou strávit nějaký čas v Praze?
Ano, to je pravda. Měli bychom přijet v říjnu a rádi bychom zůstali celý měsíc. V té době by měl probíhat MOFFON (festival Music on film – Film on music, pozn. red.) a připravujeme několik projektů. Moc se na to těšíme, mám Prahu velmi rád. Teď se bohužel moc nezdržíme, tak doufám, že si to na podzim vynahradíme.
LN V jednom rozhovoru jsem četla, že pokud nebude vaše aktuální deska úspěšná, tak se rozpadnete. Říkal to Blixa Bargeld. Je to pravda?
Ach ano. To si zase Blixa něco vymýšlel, aby tomu udělal reklamu, víte? Ale ono to s deskou vypadá docela dobře, ne? Úspěšná je, na turné jedeme, je to prima. Ale třeba se rozpadneme i tak! a vytvořit komunitu, která si tuto speciální edici sama „zasponzoruje“. Jednoduše řečeno: fanoušci pošlou peníze, a když je jich dostatek, může se vyprodukovat tahle speciální edice. Je samozřejmě trochu odlišná od té klasické verze na CD, má nějaké „nadhodnoty“ – různé raritní skladby ke stažení, živé nahrávky, spoustu podobných věcí...
