Premiéra Spící krasavice o tragédii carského rodu slavila úspěch

Maďarský režisér a choreograf Youri Vamos změnil původní pohádkový příběh v životní drama Anastasie, nejmladší z dcer zavražděného Mikuláše II. a jeho ženy Alexandry Fjodorovny.

V roli Anastasie okouzlila diváky členka Švédského královského baletu a stálý host SOP Andrea Kramešová, velký úspěch měl i další stálý host SOP a člen Švédského královského baletu Filip Veverka v roli Neznámého.

Jako Car se představil Pavel Ďumbala. Dirigentem představení byl Pavel Šnajdr, který spolu s režisérem Vamosem přišel na závěr spolu s tanečníky poděkovat publiku.

Děj příběhu začíná na Sibiři, kde vojáci vyhrožují zajaté carské rodině Romanovových. Anastasie vzpomíná v otcově náručí na bezstarostné časy, kdy ji na oslavě desátých narozenin korunoval jako královnu slavnosti a ona se cítila v bezpečí.

Anastázie v Berlíně

Po vyvraždění rodiny se objeví v Berlíně žena pronásledovaná Anastasijinými vzpomínkami. Prý jediná z vyvražděné rodiny přežila. V zoufalství chce skočit z mostu, zachrání ji Neznámý. U něj se cítí v bezpečí. Pak ho hledá, aby s jeho pomocí našla sama sebe.

Vamosův baletní příběh vypráví o hledání vlastní identity a touze po identitě jiné, o pocitu člověka ztraceného ve vlastním světě a o věčné touze po idealizovaných zašlých časech.

Vamos označovaný v Dějinách tance 20. století za nejlepšího choreografického vypravěče příběhů vysvětluje nové verze klasických baletů tím, že klasický balet před sto lety neuměl vyjádřit psychologické pohnutky postav tak, jak to dokáže dnešní tanec. Jeho tvorba se vyznačuje bohatstvím myšlenek, vtipem, výrazným citem pro dramatičnost, vysokou muzikálnost a diváckou sdělnost.

Šípková Růženka Nejnovější nastudování baletu je prozatím šestou inscenací díla Spící krasavice uvedenou na scéně SOP. Poprvé se balet pod názvem Šípková Růženka objevil v někdejším Smetanově divadle ve starší inscenaci přenesené sem z prostorových důvodů z Národního divadla v září 1950.

Svou verzi uvedl Vámos poprvé před deseti lety v Düsseldorfu. Spící krasavice Čajkovského měla světovou premiéru roku 1890 a dílo se stalo symbolem celé zlaté éry baletní školy carského Ruska, která geniálně propojuje sborové scény s klasickými baletními sóly. Vamos sám přiznává, že vášnivost a emocionálnost Čajkovského hudby ho vedla k tomu, aby původní pohádkový příběh přetvořil v drama.

Čajkovského balety znamenaly podle odborníků revoluci v pojetí žánru a v procesu zrovnoprávnění s operou. Hudba přestala být doplňkem pohybu a byla povýšena na inspirační zdroj pro výstavbu děje a charakteristiku postav.