Zvláště se můžeme těšit z uvedení Prodané nevěsty, neboť Smetana je na rozdíl od Janáčka v zahraničí uváděn jen střídmě a do Paříže se vrací po 80 letech.
Elektrifikovaná Prodanka
Pro Jiřího Bělohlávka bylo pařížské nastudování jeho první Prodanou nevěstou. Jediný český zástupce mezi sólisty Aleš Briscein (Jeník) uvedl: „Když už se rozhodne ředitel prestižního operního domu investovat, musí mít absolutní jistotu o kvalitě toho, co nabízí. Tady není prostor pro nějaké možná, třeba. Cit i předvídavost dělají z Gérarda Mortiera výtečného manažera. Po premiéře si troufám říci, že se nespletl ani v případě Prodané nevěsty: nebývá v Paříži zvykem, aby specifické premiérové publikum skandovaně aplaudovalo. Říkám to s velkým respektem, je to nádherný pocit.“ A hold české opeře doprovodilo dalšími akcemi i pařížské České centrum.
Tým režiséra Belgičana Gilberta Defla se scénografem Italem Williamem Orlandim se snažil maximálně ctít dílo a ponechat prostor pro vyznění emocí především v hudbě. Vyhnuli se výstřelkům a la silnice E55 (Lipsko 1999) nebo předvolební tělocvična (vídeňská Volksoper 2004), ale ani neusilovali o iluzi české vesnice. V základním jednotném výtvarném rámci přesunuli děj do dvacátých let 20. století a vesnickou idylu dynamizovali zavedením elektřiny.
Z posvícení se tak stal lunapark včetně horské dráhy i ruského kola. Tradiční fasády české návsi nahradily neutrální siluety domků bez oken, navozující pocit dělnické kolonie a období, kdy jsou vesnice pohlcovány předměstími měst – odkud již přijíždějí jak sebejistý Kecal v nablýskané bugatce, tak komedianti v omšelejším kabrioletu a také již plně „měšťáčtí“ Míchovi.
Inspiraci folklorními prvky rozehrál choreograf Micha von Hoecke do pohybově rozvinutých a fyzicky náročných výstupů. Režie nevnucovala naschvály a ctila logiku příběhu, Kecal (pěvecky i herecky báječný Franz Hawlata) při plnění svého vyjednávacího zadání vyveze Krušinovy na výlet a hostí je na uskrbleném pikniku; na Jeníka ovšem pak „vytáhne“ luxusní doutník, který mu připálí škrtnutím o podrážku. Vašek (Christoph Homberger s pevně znělým světlým tenorem) je hromotlucký dětinský dobrák; jen tuto stylizaci nemusel objasňovat stálým cucáním palce.
Je to pohled na „naši“ Prodanku odjinud
– nezvyklý, ale určitě zajímavý a „elektrifikace“ a dynamika technického pokroku dvacátých let jí dodaly u nás nevídanou energii a energičnost, kterou známe spíše z prvorepublikových filmových komedií.
Podstatné ale bylo hudební nastudování a výkony sólistů. Českost Prodanky tu sice zastupovali „jen“ dirigent Jiří Bělohlávek a Jeník Aleše Brisceina, oba ovšem svrchovaně a „nakažlivě“. Bělohlávek dal v prostoru Palais Garnier Prodance vitalitu, propracovanost i vroucnost a plně ji rozezněl v barevných a dynamických odstínech, aniž se uchyloval k vyhroceným tempům. Vynikající výkony pak podali všichni pečlivě vybraní sólisté osmi různých národností.
Ústřední dvojice podnikavého a praktického Jeníka s „emancipovanou“ Mařenkou byla nejen sehraná a sezpívaná, ale hlavně se oba představitelé k sobě „hodili“ a jiskřilo to mezi nimi. Christiane Oelze ukázala, že i s menším hlasem lze rozezpívat bohatou výrazovou škálu, když je ve všech rejstřících vyrovnaný a podpořený muzikalitou. Klíčový sextet Rozmysli si Mařenko si bylo možné opravdu vychutnat, snad jen s výhradou přílišného vibrata Ludmily Pippy Longworth. I když si v rozlehlém a zaplněném hledišti preciznost výslovnosti mohli vychutnat jen někteří diváci, péče věnovaná češtině byla obdivuhodná: rozumět bylo každému slovu a lépe než na našich domácích scénách. Takovou Prodanku u nás z „domácích zdrojů“ v současnosti sestavit nedokážeme.
Elektrifikovaná Prodanka
Pro Jiřího Bělohlávka bylo pařížské nastudování jeho první Prodanou nevěstou. Jediný český zástupce mezi sólisty Aleš Briscein (Jeník) uvedl: „Když už se rozhodne ředitel prestižního operního domu investovat, musí mít absolutní jistotu o kvalitě toho, co nabízí. Tady není prostor pro nějaké možná, třeba. Cit i předvídavost dělají z Gérarda Mortiera výtečného manažera. Po premiéře si troufám říci, že se nespletl ani v případě Prodané nevěsty: nebývá v Paříži zvykem, aby specifické premiérové publikum skandovaně aplaudovalo. Říkám to s velkým respektem, je to nádherný pocit.“ A hold české opeře doprovodilo dalšími akcemi i pařížské České centrum.
Tým režiséra Belgičana Gilberta Defla se scénografem Italem Williamem Orlandim se snažil maximálně ctít dílo a ponechat prostor pro vyznění emocí především v hudbě. Vyhnuli se výstřelkům a la silnice E55 (Lipsko 1999) nebo předvolební tělocvična (vídeňská Volksoper 2004), ale ani neusilovali o iluzi české vesnice. V základním jednotném výtvarném rámci přesunuli děj do dvacátých let 20. století a vesnickou idylu dynamizovali zavedením elektřiny.
Z posvícení se tak stal lunapark včetně horské dráhy i ruského kola. Tradiční fasády české návsi nahradily neutrální siluety domků bez oken, navozující pocit dělnické kolonie a období, kdy jsou vesnice pohlcovány předměstími měst – odkud již přijíždějí jak sebejistý Kecal v nablýskané bugatce, tak komedianti v omšelejším kabrioletu a také již plně „měšťáčtí“ Míchovi.
Inspiraci folklorními prvky rozehrál choreograf Micha von Hoecke do pohybově rozvinutých a fyzicky náročných výstupů. Režie nevnucovala naschvály a ctila logiku příběhu, Kecal (pěvecky i herecky báječný Franz Hawlata) při plnění svého vyjednávacího zadání vyveze Krušinovy na výlet a hostí je na uskrbleném pikniku; na Jeníka ovšem pak „vytáhne“ luxusní doutník, který mu připálí škrtnutím o podrážku. Vašek (Christoph Homberger s pevně znělým světlým tenorem) je hromotlucký dětinský dobrák; jen tuto stylizaci nemusel objasňovat stálým cucáním palce.
Je to pohled na „naši“ Prodanku odjinud
– nezvyklý, ale určitě zajímavý a „elektrifikace“ a dynamika technického pokroku dvacátých let jí dodaly u nás nevídanou energii a energičnost, kterou známe spíše z prvorepublikových filmových komedií.
Podstatné ale bylo hudební nastudování a výkony sólistů. Českost Prodanky tu sice zastupovali „jen“ dirigent Jiří Bělohlávek a Jeník Aleše Brisceina, oba ovšem svrchovaně a „nakažlivě“. Bělohlávek dal v prostoru Palais Garnier Prodance vitalitu, propracovanost i vroucnost a plně ji rozezněl v barevných a dynamických odstínech, aniž se uchyloval k vyhroceným tempům. Vynikající výkony pak podali všichni pečlivě vybraní sólisté osmi různých národností.
Ústřední dvojice podnikavého a praktického Jeníka s „emancipovanou“ Mařenkou byla nejen sehraná a sezpívaná, ale hlavně se oba představitelé k sobě „hodili“ a jiskřilo to mezi nimi. Christiane Oelze ukázala, že i s menším hlasem lze rozezpívat bohatou výrazovou škálu, když je ve všech rejstřících vyrovnaný a podpořený muzikalitou. Klíčový sextet Rozmysli si Mařenko si bylo možné opravdu vychutnat, snad jen s výhradou přílišného vibrata Ludmily Pippy Longworth. I když si v rozlehlém a zaplněném hledišti preciznost výslovnosti mohli vychutnat jen někteří diváci, péče věnovaná češtině byla obdivuhodná: rozumět bylo každému slovu a lépe než na našich domácích scénách. Takovou Prodanku u nás z „domácích zdrojů“ v současnosti sestavit nedokážeme.
