Projděte se skrz Kvíčalův zig zag koridor

Pro svůj princip předem definované metody, která určuje strukturu a barvu abstraktních obrazů, bývá Kvíčala nazýván epigonem Zdeňka Sýkory.

To je ovšem vůči oběma umělcům trochu nefér, protože k podobným pravidlům docházejí odlišní autoři po celém světě a koneckonců každé stejné nebo podobné pravidlo je v umění tak jako tak přirozené. Kvíčala se od poloviny osmdesátých let až do současnosti zabývá ornamentem. Základním prvkem jeho výtvarného jazyka jsou ornamentální linie, nejčastěji vlnovky, lomené linie nebo smyčky, které různým způsobem kombinuje, zmnožuje, překrývá a vrství.

Kvíčala nedospěl ke geometrické tvorbě analytickou metodou, ale přirozeně od malby krajin, které postupně stále více zjednodušoval. Dlouhodobě vytváří svá díla v cyklech, v nichž téměř maximálně vyčerpává konkrétní ornamentální nebo jiný skladebný princip.

Mistr architektonického opartu Petr Kvíčala: Sight Specific Centrum současného umění DOX, Praha, do 20. 6. 2011

Od původních vlnovek kombinovaných s rovnými linkami přešel k metodě, která by se dala popsat asi následovně: oblé linie na ploše jsou vytvářeny optickým klamem, ohraničením horizontálních nebo vertikálních lomených linek. Kromě optických iluzí využívá i princip nastavování a množení. Výsledkem jsou většinou rozměrná a velmi dekorativní plátna, která bezesporu sluší každému interiéru.

Oblouky, vlnovky, klikatice

Tato Kvíčalova líbivost je na výstavě v DOXu, zaměřené na práce z posledních tří let, potlačena střídáním velkých a malých rozměrů obrazů a také mnoha studiemi projektů, v nichž je divákovi přiblížen klíč k vytvoření toho kterého cyklu. Odhalení algoritmu je tak zároveň zlidštěním jinak zdánlivě chladného autorova záměru.

Studie vypovídají o křehké autentické ruční lince, o způsobu zacházení s nejzajímavějším principem, o zkoušení, hledání, výběru i chybě. V posledním patře věže najdeme i dvě kresby tužkou z afrického státu Mali, kde se Kvíčala opět opírá o realistické ztvárnění a krajinářskou zkušenost.

Jinak jsou jeho ornamenty čím dál sofistikovanější. Všechny linie jsou pravoúhlé, ale tak rafinovaně poskládané, že divák podléhá optickým klamům a vidí neexistující oblouky, vlnovky a klikatice. Také barevnost se proměnila. Z původních základních barev, jež autor dlouho neoblomně používal - červené, modré a bílé -, se dnes posunul k mnoha jemným pastelovým odstínům, které rozhodně jeho metodu obohatily.

Pruhované silnice

Zásadním momentem celé akce je ovšem dílo Zig Zag koridor ve spojovací chodbě ke kavárně DOX: monumentální nástěnná malba červenobílých pravoúhlých linií, které z perspektivního pohledu tvoří jakési klikatící se pruhované silnice. Kvíčalovy ornamenty - jak už se potvrdilo i v minulosti - fungují v architektuře skvěle. Skoro bych vznesla otázku, proč není v DOXu jen tato freska, která by působila mnohem silněji jako jediné gesto, bez doprovodné výstavy závěsných obrazů.

A právě u projektů v živé architektuře dostáváme odpověď na otázku, jaký smysl má nekonečné rozvíjení jediné metody vytváření geometrického obrazu. Další odpovědí je samotná nekonečnost. Princip, který se nedá teoreticky vyčerpat, může být vzrušující stále znova pro autora i diváky. Ale i tak zůstává pouhým vizuálním ornamentem, tedy něčím, co ozvláštní interiér či exteriér. Po desítkách let práce Petra Kvíčaly by se dalo říct, že to není moc ani málo.