Americká společnost je rozdělena vedví. Na ty, podle kterých je na film o 11. září příliš brzy, a na ty, podle kterých takový film Amerika potřebuje. Debaty mohou pokračovat dál, ale už v rovině, jak se konkrétním filmařům podařilo kontroverzní a pro novodobou historii USA zásadní téma zpracovat. První před kritické zraky předstoupil už letos na jaře britský režisér Paul Greengrass (Bourneův mýtus, Krvavá neděle). Jako druhý v polovině srpna Oliver Stone s WTC, které bude mít českou premiéru 28. září. Greengrass se údajně rozhodl zrekonstruovat události v letadle společnosti United Airlines na trase New Jersey-San Francisko, které se hodinu a dvacet jedna minut po startu zřítilo v Pensylvánii, už bezprostředně po útocích. Několik let trpělivě čekal a připravoval scénář. Držel se při tom své vize, že film by měl být co možná nejrealističtějším záznamem událostí nabízejícím ponaučení pro možná příště. Bez soudů, bez moralizování, patosu, příběhů příbuzných, kteří na zemi trnou hrůzou, bez mcclaineovského hrdiny...
Se souhlasem pozůstalých
Svůj záměr si nechal schválit od všech pozůstalých po třiceti sedmi cestujících a sedmi členech posádky, kteří v troskách letadla zahynuli. Ty, kteří se k projektu stavěli odmítavě nebo váhavě, získával na svou stranu osobními návštěvami a vysvětlováním, že chce film natočit dokumentárně a maximálně realisticky. Že nemá zájem o žádné hvězdy, ale naopak bude představitele volit, aby se co nejvíc podobali lidem, kteří v letadle zahynuli. Že nepůjde o parazitování Hollywoodu na bolesti druhých... Svoje sliby dodržel.
Greengrass ale nenatočil film jen pro úzkou skupinu pozůstalých, nýbrž působivé a autentické drama, které přesvědčí i pochybovače, že takový film o 11. září má smysl. Ukazuje dramata, která zůstala ve stínu záběrů na padající věže, neustále cirkulujících v médiích. Může fungovat také jako poučení ze selhání. V tom je jeho odvaha, ale rovněž, přes všechny kvality filmu, i jeho jedna malá slabost. Let číslo 93 není dokument. Nikdo se už nedoví, co přesně se na palubě letadla stalo mezi zpožděným startem v 8.42 a 10.03. Snímek zachycuje pravděpodobnou verzi událostí v reálném čase. Při jejich rekonstrukci vycházel Greengrass ze zprávy Komise pro 11. září, ze svědectví, z nahrávek telefonátů pasažérů, kteří stihli zavolat svým rodinám, a ze záznamů z černé skříňky obsahující technická data o průběhu letu a nahrávky dění v kokpitu.
Greengrass je stylově velmi sevřený. Prostříhává výhradně mezi letadlem a centrálou letového dispečinku a vojenským velitelstvím, které měly s krizovou situací bezprostředně co do činění. Snaží se být neutrálním pozorovatelem. Začíná pozvolna. Sleduje ruch na letišti, nastupující pasažéry, dobíhající zpozdilce, gratulace k povýšení vedoucího dispečerů, čtveřici arabských teroristů chystajících se v hotelovém pokoji na svou misi, techniky kontrolující palivo... Další běžný den. Jen s tím rozdílem, že teprve začíná, a my už víme, jak skončí. Právě díky tomuto prostému principu mají drobnosti najednou osudový význam a klid je stejně hrozivý a působivý jako později narůstající panika v letadle i na zemi, zmatek, selhání systému a bezradnost odpovědných lidí.
Víme, co se nestalo
Jakmile letadlo opustí runway, ocitá se Greengrass v nejistém prostoru. Jisté je jen to, co se nestalo. Z dostupných zdrojů skládá dohromady nekonečné minuty, kdy si pasažéři ještě myslí, že jsou oběťmi obyčejného únosu, a další nekonečné minuty, kdy zjistí, že dvě letadla narazila do obchodního centra a odvodí si, že nejde o žádný standardní únos, ale o sebevražedný let. Pobodali jednoho pasažéra. Šíří se zpráva tichou poštou. Je mrtvý? Někteří se snaží ještě znovu spojit s rodinami a zmnožené "miluji tě" nezní jako fráze, jak bývá v hollywoodských filmech zvykem. Někteří se rezignovaně choulí v sedadlech. Někteří se rozhodnou jednat a pokusit se převzít vládu nad letadlem. Nervózní dvojice teroristů, z nichž jeden drží prst na detonátoru bomby umístěné na vlastním těle, z odstupu pozoruje ševel mezi pasažéry nahnanými do zadní části letadla... Je ta bomba pravá, nebo je to atrapa? Umí někdo pilotovat letadlo? Přineste cokoliv, co bychom mohli použít jako zbraň. Jestli takové rozhovory mezi cestujícími probíhaly? Kdo ví, zřejmě něco podobného ano, v téhle fázi však nejde o každé slovíčko, ale o atmosféru.
Události na zemi naproti tomu naprosto věrné jsou. Někteří dispečeři a vojáci hráli sami sebe. Režisér je nechal mluvit a jednat, jak jsou zvyklí a jak mluvili a jednali 11. září. Zmatek, snaha udělat to nejlepší rozhodnutí s minimem informací, bezradnost a neefektivní pomalost rozhodovacích mechanismů, kdy obě složky spolupracovaly jen váhavě a zoufale se snažily alespoň reagovat na události, když už nad nimi neměly žádnou kontrolu, výtečně doplňují obraz dne.
Letadla se "ztratila" nad Manhattanem a nám opravdu zatrne. A fakt, že to během filmu není poprvé ani naposledy a že přitom režisér emocionálně nevydírá, svědčí o tom, že Greengrass natočil vynikající film. S jedním ale. Jeho verze bude pro mnohé skutečně tím, co se stalo. Greengrass se při veškeré své preciznosti a realističnosti několikrát přiklonil k vývoji situace, jež jde proti důkazům. Ve filmu pasažéři dva teroristy zneškodní, podle záznamů se všichni stáhli do pilotní kabiny. Teroristé zabijí oba piloty, podle záznamů ale později chtěli, aby pilot přišel, protože potřebovali jeho pomoc. Pasažérům se podle komise nikdy nepodařilo dostat se do kokpitu. Finální vypjatý zmatek před střemhlavým pádem ale naznačuje, že se jim to povedlo, i když pozdě... Trocha kritického odstupu neuškodí ani u tak výjimečně dobrého filmu.
