Pro část dnešní české hudbymilovné populace, řekněme pro generaci čtyřicátníků a padesátníků, jsou Psí vojáci, jejichž dráha se uzavřela předčasnou smrtí Filipa Topola v roce 2013, nenahraditelnou legendou. Určitě je zná, nebo alespoň některé jejich písně či alba, i mladší publikum, tam ale spíš záleží na tom, v jakém prostředí ten který posluchač vyrůstal, zda Topolovy písně měli na svém osobním „playlistu“ třeba starší sourozenci, nebo dokonce rodiče.
Hudební vydavatelství, která mají blízko k okruhu, do něhož Psí vojáci patřili, se nicméně o připomínání jejich tvorby starají. Jejich většinově mateřský label Indies v roce 2018, k pětiletí od Topolovy smrti, vydal reedici alba Národ Psích vojáků, tedy de facto jejich největší hity z vrcholného období popularity, letos stejné vydavatelství přišlo s vinylovou verzí slavného alba Brutální lyrika původně z roku 1995.
Na rozdíl od těchto titulů přináší aktuální album Od výčepu k baru, jehož podtitulem je vročení 1987/89, nahrávky mnohem starší a zčásti písně, na které si vzpomínají jen opravdoví pamětníci, o to hlouběji je ale mají zaryté hluboko v sobě.
Dva zlomy
Je všeobecně známo, že Psí vojáci zažili dva zásadní kariérní zvraty. První po roce 1990, kdy se najednou do té doby undergroundová kapela dostala na výsluní zájmu (ze svého okruhu jako jediná; v určitém období jejich slávy zdaleka nedosahovali ani mnohem „zasloužilejší“ Plastic People of the Universe), nebyl pro ně problém vyprodat velký sál Lucerny, byli hvězdami festivalů. Část původního publika se od nich nespravedlivě odvrátila. Tento úbytek byl ovšem více než dorovnán zájmem posluchačů, kteří s podzemním děním neměli nic společného. Topol je upoutal svými songy a jistě především svým neuvěřitelným charismatem.
O tom, že Topol nešel svému publiku vstříc za každou cenu, pak svědčí kariérní zlom číslo dvě ve druhé polovině 90. let, kdy Psí vojáci začali hrát vysloveně introvertní hudbu, vzdálenou někdejším „hitům“, a vrátili se do klubů mezi své nejvěrnější fanoušky.
Cesta k originalitě
Album Od výčepu k baru reflektuje období přechodu Psích vojáků mezi ryzím „androšem“ a repertoárem, který byl po pár let slyšet z velkých pódií. Těžištěm alba je nahrávka z Junior klubu Na Chmelnici, jednoho z mála míst v republice, kde kapely stojící na hraně mohly jakž takž hrát. Zbytek alba je sestaven ze dvou brněnských koncertů v klubech Musilka a Leitnerova.
Z oněch největších hitů, které teprve kapela zařazovala do repertoáru a které svoji hvězdnou příležitost dostaly v „devadesátkách“, tady slyšíme Sbohem a řetěz, Žiletky či Russian mystic pop op. IV. Pak jsou tu ale písně hudebně i textově z určitého úhlu pohledu syrovější. Skvělý vrahounský příběh Psychokiller dodnes mrazí až do morku kostí, stejně jako hysterie ve V koupelně je vana. Pobaví evidentní vlivy, pod kterými Topol skládal, než se dopracoval své originality, ať jsou to Plastici v Přišel jsem z práce, nebo Garáž v Šeptáme si na rohu.
Muzikantský perfekcionismus kapely – jež zde, mimochodem, vystupuje v šestičlenném obsazení, o němž ti, kteří Psí vojáky zachytili až v 90. letech, nemají tušení – tady nemá smysl hledat. Charisma a sdělení. To je to, čím Psí vojáci tehdy vítězili a proč má smysl si je i dnes připomínat.
