Ostatně, žádní extra mladíci a mladice nejsou ani fanoušci The Cure, v publiku O2 Areny jednoznačně převládala generace čtyřicet plus, výjimkou nebyli evidentní důchodci (jakkoli většinou mladiství, ve stylovém oblečení), když už dorazili výrazně mladí návštěvníci, často byli doprovodem rodičů. Ale to nehrálo roli, stáří není nemoc a mládí zásluha.
Je nicméně fakt, že atmosféra v hale přece jen nebyla tak euforická jako v roce 2019, kdy The Cure fenomenálním koncertem uzavírali Colours of Ostrava. Což samozřejmě neznamená, že by hlediště usínalo, v mnoha momentech vybuchovalo nadšením a kontinuálně reagovalo. Z tohoto srovnání spíš ostravský koncert vychází jako mimořádný, což bylo ostatně tehdy vidět i na Smithově nebývale rozzářené tváři.
Hity
The Cure jsou pověstní tím, že hrají hodně dlouhé koncerty. Ten pondělní trval zhruba hodinu a půl, na programu bylo šestadvacet písní, v naprosté většině známých z klasických alb. Samozřejmě, kapela, která datuje svoje počátky do druhé poloviny sedmdesátých let, má z čeho vybírat.
A vzhledem ke „kultovnosti“, která ji po celou kariéru provází, pochopitelně stačila nasbírat velké množství hitů. A to dokonce několika takových, které přesahují do mainstreamu. Ty obvykle soustřeďuje na závěr svých vystoupení a ani tentokrát tomu nebylo jinak: Friday I’m in Love, Close to Me, Just Like Heaven nebo definitivně závěrečná Boys Don’t Cry byly soustředěny do posledního sedmipísňového přídavku. Tak ostatně The Cure koncerty stavějí odnepaměti, a tedy i tentokrát: zhruba půldruhahodinový základní set, na který navazují další dlouhé víceskladbové přídavkové bloky.
Probírka prakticky celou historií The Cure vždy ukazuje, jak kompaktní vývoj má kapela za sebou a jak se její dvě polohy, zatěžkaná, postavená hodně na klávesových zvucích, a naopak spíše kytarová, vzájemně doplňují, vyrovnávají, a přitom patří neodmyslitelně k sobě. Podstatným pojítkem je nejen Smithův zpěv, ale také rytmika, zejména výrazná baskytara Simona Gallupa, který je ostatně nejen veteránem současné sestavy, ale také jakýmsi maskotem kapely, nejpohyblivější postavou na pódiu s punkerskou image, která je vlastně druhou stranou mince Smithova líčení.
Nemluvě o tak trochu „strejcovském“ zjevu benjamínka v rámci souboru (členem The Cure je od roku 2012), ale zároveň věkově nejstarší osobnosti pódia, kytaristy Reevese Gabrelse. Který ovšem nemusí pódiovými pomůckami nic dohánět, jeho hráčská tvořivost byla dobře známa už v dobách, kdy byl pravou rukou Davida Bowieho.
Nové songy
The Cure nevydali nové album od roku 2008 (na koncertě z něj, tedy titulu 4:13 Dream, nezahráli jedinou ukázku), o přípravě novinky se ovšem dlouho mluví a spekuluje. Do aktuálního setlistu zařadila skupina hned několik nových skladeb. Třem z nich se dokonce dostalo poměrně specifického zařazení: Alone zahajovala celý koncert, Endsong ukončovala úvodní „rádný“ set a I Can Never Say Goodbye zastávala pozici prvního přídavku.
Všechny nové písně, počítaje v to i čtvrtou And Nothing Is Forever, spojuje rozměrná stopáž, velmi volné tempo a monstrózní klávesový sound, připomínající spíš dost starý art rock než scénu, z níž The Cure vzešli, která si spíše brala za cíl staré molochy klasického rocku rozkopat. Nicméně na určité, řekněme, zpomalení a ztradičnění mají i The Cure ve svém věku jisté právo. Ostatně, při vší úctě k samotnému faktu, že se snaží tvořit něco nového (a samozřejmě, nedělejme „účet bez hostinského“, když nevíme, jak budou nové skladby znít v definitivní podobě), je jisté, že jejich fanoušci budou i nadále vyžadovat hlavně staré ověřené písně. To je standard, který prochází hudební scénou po generace a napříč všemi žánry.
Není tedy náhoda, že zdaleka nejvíce vytěženým albem koncertu bylo se sedmi písněmi album Disintegration z roku 1989, hodně zatěžkané a rozhodně nikoli prvoplánové. To do jisté míry určilo ráz celého večera. Temnota a zahloubanost The Cure je ale zároveň očistná, přináší díky silným melodiím a hybným rytmům radost. A tento večer radostný byl.
