RECENZE: Dobří chlapci v Divadle Na zábradlí. Mafiání se dnes scházejí u bazénu

Později se však celý příběh více překlopí do italských reálií, především s ohledem na hrozbu mafiánům od papeže Františka (kázání z roku 2014). Ne že by se nás ovšem bohorovnost a zákeřnost Šéfa, Biskupa, Politika a Podnikatele nemohla týkat.

Šéfa ztělesňuje Jiří Vorálek, u něhož v bazénu se koná schůzka „chlapců“, jež spojují podezřelé aktivity. V prosklené šatně, do níž publikum vidí a kde se pánové převlékají do plavek, visí objemný, jakoby z kostela přenesený krucifix, před nímž se mafiáni před vstupem do prostor bazénu modlí. O pohodlí mužů a čistotu osvěžovny se starají dvě dívky v černém (Petra Bučková a Johana Matoušková). Po Šéfovi dorazí na společnou relaxační schůzku Politik (Miloslav König), neustálé telefonáty mu téměř zabrání převléci se. Třetím koupajícím se je Podnikatel (Ivan Lupták), jeho aktivity se točí kolem betonu, v mafiánských praktikách zlověstného, a jak se později ukáže, iv této story jako pohřební materiál fungujícího.

RECENZE: Po Frederikovi. Monolog pronášený v neustálém pohybu

Coby čtvrtý brach se později představí Biskup (Jakub Žáček), který se koupat nehodlá, trpí prý plísní na nohou, zato vyzve druhy k poslechu papežova vystoupení. Vyslechnou si vlastně ortel své exkomunikace z církve, pakliže se nepolepší (což nehrozí), začnou ji různým způsobem reflektovat a přitom se postupně dozvídáme o jejich nekalých praktikách. Tak se odvíjí prodloužená expozice a zároveň přesvědčivější část inscenace. Jak se fabule zamotá ak jakému dalšímu zločinu dojde, nebudu prozrazovat.

Jařabův text je vtipně mrazivý, herci excelentní. Vyorálek představuje bosse s otcovským nadhledem, König poněkud neurotického politika, zcela však laxního v eventuálním domýšlení svého erotického dobrodružství. Lupták s tváří hráče pokeru vykresluje víceméně mlčenlivého, leč pro chod společných obchodů „pohodového“ parťáka, Žáček zase kněze vinou sice obtíženého, přesto zbabělého a záludného. Když se jejich situace nejen kvůli papežovu poselství, ale také kvůli Biskupově nevhodnému citovému vzplanutí, jež má za následek zpověď na nepravém místě, zkomplikuje, herci přesvědčivě prezentují zlo, které „vystrkuje růžky“. Text však postupně ztrácí na předchozí eleganci, některé režijní nápady posouvají politizující moralitu k bizarní grotesknosti. Tak například oživlá socha Panny Marie, ztělesněná představitelkou jedné z dívek Šéfova servisu, se vzepne k patetickému vokálu a pak s Biskupem komunikuje v italštině (pro diváky funguje titulkovací zařízení).

Tempo inscenace je velmi volné, hercům se ovšem daří napětí udržet, navíc vodou z bazénu svými vstupy do něj občas osvěží diváky v předních řadách (ta první se pro zhlédnutí tohoto jevištního díla neprodává). Celek působí jako varovná „anekdota“, k hlubšímu rozkrytí charakterů ani k ponoru do společenských mechanismů není nabídnut prostor. Nemíním to jako výtku, jenom konstatuji.