RECENZE: Dopisy Olze od tandemu Skutr. O Václavu Havlovi s láskou

Dopisy Olze jsou výpovědí nejenom o složité povaze svého pisatele, ale především o marasmu, do kterého byl uvržen a v němž zoufale hledal body, kterých se mohl zachytit, aby se stručně řečeno nezbláznil. Psaní byla forma obrany před prostředím, v němž se ocitl, duševní očista. Jeho dopisy vypovídají o člověku mravní síly, který ale stále o sobě pochyboval a cítil velkou osobní odpovědnost, což se ještě vyhrotilo v nedobrovolné klauzuře.

Skutru se kupodivu tento moment podařilo vystihnout av přízračných konturách naznačit obraz bezvýchodnosti, i když hlavní linie se vine jinudy. Tu totiž spíš tvoří scénky, které hravě a obrazivě, ale občas i trochu banálně zdivadelňují vybrané pasáže dopisů. A více je těch humorných, jemně ironizujících, které Havla ukazují jako vyznavače řádu a udělovatele někdy legračních, někdy i dojemných rozkazů své ženě, a to od popisu, jak má zavřít vodu na Hrádečku, až po doporučení, aby se hezky strojila.

Kriminál mezi snem a realitou

Divák a znovu dojímá to, jak přes peskování a úkoly na Olze lpí a jak je pro něj jediným záchytným bodem „zvenku“. A pak se sem nevtíravě prolamují lehce surreálné výjevy ukazující prostředí kriminálu jako obludného místa mezi snem a realitou, které taky neodbytně připomínají normalizaci v plném proudu. A jsou tu i kontrasty, když Havel píše o svém trýznivém rozpoložení, o tmavém vězeňském dvoře, tak na pozadí běží televize s blonďatou herečkou. Rozostření reality pomáhá i scénografické řešení, které je stejné jako u předchozí inscenace Skutru Sen v červeném domě. Jeviště je sevřené do stěn z dřevotřísky s velkým oknem na horizontu, za nímž je zprvu snová krajina, pak už jen černá „střeva“ divadelního zákulisí. Kovová dvojdílná vrata s okénky rovněž evokují rozdělení prostoru na svět zde a venku. Základem ale zůstává předloha, která je inspirativní ve všech svých vrstvách.

RECENZE: ADHD La Putyky. Cesta do hlavy těch, kdo jsou ‚jiní‘

Tvůrci rozložili Havla a Olgu do více herců, mužské a ženské protějšky se stále střídají. Zatímco pisatel sděluje jasně své názory, představy, přání a doporučení, „němé“ příjemkyně své reakce odehrají jen gestem, pohybem, výrazem očí. Třeba když autor pozdravuje Andulku a jiné dámy. Havla inscenátoři občas dobromyslně ironizují, takže se ráčkuje i paroduje jeho dikce, což jde asi nejlépe Tomáši Turkovi.

Na počátku si režie pohraje s významem slova basa, hrdina je na zip zavřen do futrálu na tento nástroj, odkud chvilku i nesrozumitelně mluví, a basy pak po celou inscenaci slouží nejenom jako hudební nástroje, ale jako symbol. Je to sice jednorázový nápad, který lze těžko dál rozvíjet, ale je vtipný.

Důležitá je i hudba, stylově hodně rozmanitá, možná až příliš, ale to vlastně ve tvaru, který je v zásadě skládačkou, až tak nevadí. A Eva Hacurová zpívá opravdu výborně, ohromně cítí rytmus.

Sen o Hrádečku

Výstupy mají různou úroveň a přicházejí s všelijakými nápady a vtipy: leze se po stěně, rytmicky kašle, spouští se fukar, tři ženy tančí, na hlavách věnce z drátů, dým cigaret zaplavuje jeviště, za ním pak v závěru hrdina z kriminálu uniká… A pak je tu melancholické stříhání čajových sáčků a jejich zapalování jako lampionů štěstí („... stal jsem se fanatikem earl grey, který v Anglii pijí jen staré dámy…“), čekání na balíčky a sen o tom, jak Jiří Němec přinutil Olgu, aby předělala Hrádeček, přičemž se Jan Vondráček pekelně a výhružně šklebí.

Je to zábavné, někdy i méně, ale na druhé straně si inscenace nejspíš nedělá nárok na filozofický přesah, i když v předloze je takových úvah požehnaně. Je to prostě hlavně příjemná skládačka a láskyplná pocta Václavu Havlovi, v níž ale určitě nechybějí temnější tóny.