To, že Willie Nelson překračuje svůj domovský žánr k tradičnímu americkému popu, nazývanému také Velký americký zpěvník (z něhož se rekrutují skladby, označované za jazzové standardy), není nic nového. V jeho duchu nahrává alba už od sedmdesátých let – jmenujme první, nejslavnější a komerčně nejúspěšnější Stardust (1978), dále Somewhere Over the Rainbow (1981), What a Wonderful World (1988), Moonlight Becomes You (1994), American Classic (2009) anebo Summertime: Willie Nelson Sings Gershwin (2016). Stejně tak se na svých odskocích od hlavní linie tvorby přiblížil třeba rocku, reggae nebo blues.
 |
Z řečeného vyplývá odpověď na případnou otázku, zda se sinatrovským projektem Willie Nelson neveze na jakési komerční vlně vyprovokované Bobem Dylanem a jeho třemi podobně laděnými tituly z let 2015–2017. Tak to samozřejmě není. Tradiční, původně často muzikálové nebo filmové písně autorů jako jsou bratři Gershwinové, Cole Porter nebo Irving Berlin, abychom jmenovali ty nejslavnější, jsou v americké populární hudbě neustále přítomny a plnými hrstmi z nich čerpají představitelé nejrůznějších žánrů, nejčastěji samozřejmě jazzmani, ale vlastní interpretací jim skládají průběžně hold právě také písničkáři. Ostatně, zrovna vloni takto vystavěnou kolekci, výmluvně nazvanou American Standard, vydal další slavný bard s kytarou James Taylor a dostal za ni před pár dny cenu Grammy.
Profesionální zázemí
Už v úvodu bylo prozrazeno, že na That’s Life Willie Nelson překonal předchozí album složené z písní z repertoáru Franka Sinatry a nazvané podle jedné z nejslavnějších z nich My Way. Což je s podivem, podíváme-li se na fakta. Nahrávka vznikala ve stejné produkci Buddyho Cannona a Matta Rollingse. Druhý jmenovaný byl také na obou albech coby pianista a varhaník součástí základního kádru doprovodné kapely, kterou spolu s ním tvořili vrcholní studioví profíci, ovládající všechny žánry od americany po pop a jazz, kytarista Dean Parks, steelkytarista Paul Franklin, bubeník Jay Bellerose a basista David Piltch.
Jediný, koho Nelson do studia vzal s sebou z vlastní klasické doprovodné kapely, je přirozeně harmonikář Mickey Raphael, bez kterého si neumíme Nelsonovy nahrávky a koncerty představit už od začátku 70. let, kdy se vedle vlasatého desperáta objevil jako teenager. Připočtěme navíc, že na starší album My Way vybral Nelson (zřejmě spolu se svými producenty) jednoznačně hitovější repertoár než na aktuální nahrávku. Ale možná, že právě v tom byl jeden z kamenů úrazu: ty nejslavnější písně, které má posluchač spojené primárně se Sinatrou, a často i s dalšími brilantními zpěváky, v Nelsonově přece jen spíše polovyprávěcím podání poněkud hasly.
Tentokrát se daří mnohem lépe. Nelson má sice hlas už hodně „otřískaný“, místy vysloveně bluesový. K vybranému materiálu a aranžmá, kde převládají instrumentace pro malou kapelu a orchestrálními pasážemi se skutečně velmi šetří (takovou In The Wee Small Hours Of The Morning si bez nich ovšem lze jen těžko představit), však jeho styl podání sedí. Zvláště s přihlédnutím k přirozenému frázování, které je u tohoto druhu hudby základním kamenem – v tomto oboru se Nelson může směle postavit vedle zkušené profesionálky v daném oboru Diany Krallové, jež hostuje v duetu I Won’t Dance, a rozhodně nepůsobí jako chudý příbuzný.
Bude to možná znít poněkud nepřípadně, ale kromě všech jmenovaných pozitiv albu prospěl i fakt, že na něm Willie Nelson téměř nehraje na kytaru. Naprosto typický a vždy rozpoznatelný zvuk jeho akustického nástroje značky Martin, přezdívaného Trigger, se objeví jen v kratičkém minisólíčku, spíš vyhrávce, v závěrečné písni Lonesome Road. Jakkoli je Nelson vlastně velmi zajímavý kytarista a v countryových písních je jeho hra vítaným kořením, na My Way se ukázalo, že – zřejmě vzhledem k věku – má svá nejlepší hráčská léta za sebou a stylově si přece jen jeho „mexikánské“ rytmy, jež má pod kůží, s americkou popovou klasikou úplně nerozumějí. Produkce má tedy v tomto ohledu další bod k dobru.
