Neděle 16. června 2024, svátek má Zbyněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Každou noc se topila ve svých snech. Kniha Heleny Hrstkové je výrazově svá

Kultura

  16:00
PRAHA - Prvotiny českých spisovatelek po roce 2000 – to je kategorie, která by zasloužila samostatnou studii, možná rovnou knižní monografii. Namátkou: Viktorie Hanišová (Anežka), Jakuba Katalpa (Je hlína k snědku), Zuzana Kultánová (Augustin Zimmermann), Hana Pachtová (Bůh je pes), Jana Šrámková (Hruškadóttir). Co text, to silný podnět k diskusi.

Spisovatelka Helena Hrstková. foto: ARCHIV AUTORKY

Prvotiny českých spisovatelek po roce 2000 – to je kategorie, která by zasloužila samostatnou studii, možná rovnou knižní monografii. Namátkou: Viktorie Hanišová (Anežka), Jakuba Katalpa (Je hlína k snědku), Zuzana Kultánová (Augustin Zimmermann), Hana Pachtová (Bůh je pes), Jana Šrámková (Hruškadóttir). Co text, to silný podnět k diskusi.

Z novějších by rozhodně neměla chybět Helena Hrstková. Její novela Dovnitř, vydaná na konci loňského roku pod hlavičkou Knihy Zlín, je textem, který bere vše. Má svůj slovník, styl, postavy, kulisy, příběh a dějovou linku, která se prudce, dramaticky stáčí po spirále – kam jinam než dovnitř.

Jedna z mnoha

Hlavní postavy jsou dvě: mají poněkud tuctová jména, respektive přezdívky, Zuza a Igy, a možná i tuctové, dobově příznačné profily. Ona je holka pro všechno v soukromé firmě na soft porno, on pak zoufalec na drogách, povlávající časem a prostorem s rozmazanou představou o čemkoli, o světě i o sobě. Ale tohle všecko je jenom slupka. Hrstková, ročník 1989, není žádné autorské béčko. Prostě ví a umí: nahodit atraktivní, expresivně podaný vnějšek a postupně se zavrtávat hlouběji a hlouběji pod kůži jako červ, neodbytný a neúnavný průzkumník, který se v soustředných kruzích stahuje postupně k jádru.

Ta novela má jasný úběžník: sebezáhubu. Různé postavy v příběhu trpí stejně: neláskou, sebenenávistí, neschopností reflektovat vlastní žití, existenciální pasivitou, osudovou trpností. Problémy se tady neřeší, od problémů se zoufale zdrhá, skrývá se před nimi; třeba v „umělých rájích“, kouzlených drogami nebo alkoholem, třeba v anonymitě, v nijakosti, nicotnosti. Když krásná Zuza tragicky zemře, měsíc hnije ve svém bytě – nikdo ji nehledá, nikomu nechybí; nikdo nemá potřebu vést s ní dialog, pro nikoho z těch, kdo ji znali zaživa, nebyla jedinečná, byla vždycky jednou z mnoha.

Vypravěč se ptá

Jedinečný je v tom příběhu někdo jiný: dotěrný až protivný vypravěč, který se neustále hlásí o slovo. Špičkuje, provokuje, ale jeho profil má i důležitější, vážnější rysy; může to být svědomí, jakýsi morální a etický korektiv, který Igymu i Zuze chybí. A proč jim chybí? Protože vzešli z rodinného pekla, z brutálně rozháraných, nenávistných vztahů, které je vybavily do života maximálně pocitem méněcennosti a viny, pocitem, že jako jedinci už dávno selhali – a že si vlastně ten špatný konec zaslouží. Že jsou nejspíš prokletí. I proto se kolem nich postupně hromadí víc mrtvých než živých.

Ten vypravěč je vlastně jako stín, odvrácená tvář příběhu, jeho podhoubí, nevědomé podloží. Podobně přeryvy mezi jednotlivými kapitolami, které obstarávají zápisy Zuziných snů: temné, destruktivní a depresivní vize, z nichž povstávají mátohy, které hrdinku permanentně strhávají pod hladinu: „Každou noc se topila ve svých snech, každý den ve svém životě.“ Vševidoucí a vševědoucí vypravěč je nakonec nejdůležitější komponentou celého textu. Jako jediný totiž vykazuje aktivitu: ptá se, střídá výrazové rejstříky, je činný.

Listovat, stopovat

K ničemu to ale ve finále není. Ta kniha končí v temnotě. V noci, po níž nepřichází ráno, jak napsal trefně klasik. V temnotě, která rozostřuje, rozmývá; nerozlišuje mezi realitou a bludem. Spousta motivů je v tom vyprávění právě takových: čtenář nemá jistotu, pevný břeh, kam by se vyhoupnul. Může se domnívat, hádat. Listovat zpátky, stopovat. Ale je to jasný záměr, na to je autorčin rukopis příliš suverénní, příliš sebevědomý. Z tematického rámce současné české prózy psané ženami, z té oscilace mezi láskou a nenávistí, životem a smrtí ta kniha nevybočuje, ale výrazově je svá, naprosto svá. Ostatně jako všechny ty výše zmíněné prvotiny.

HELENA HRSTKOVÁ: DOVNITŘ

Kniha Zlín, Praha 2020, 168 stran

Autor: