Vychází ze stejnojmenné knihy Natalje Gorbaněvské, jedné z účastnic památné demonstrace několika ruských občanů na Rudém náměstí v Moskvě 25. srpna 1968, konané na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Kniha je dokumentárním svědectvím nejen o této demonstraci, ale především o tom, co následovalo – jakým perzekucím byly dotyčné osoby sovětským režimem vystaveny. Poledne je sestaveno z nejrůznějších svědectví, dopisů či přetištěných novinových článků, její gros tvoří přepis soudního procesu, který byl s protestujícími veden.
Kniha se stala pro malovický soubor, režírovaný Pavlem Šťouračem, východiskem k převážně pohybově-hudební inscenaci. Její úvod slouží k uvedení diváků do problematiky. Na scéně stojí žena, která předčítá text – protokol popisující inkriminované události –,a kousek od ní sedí za stolem ledově klidný muž – vyšetřovatel, který co chvíli slova ženy okomentuje, poručí, aby něco pozměnila či jinak akcentovala, a zároveň drobně upravuje její neverbální projev – postoj, gesto. Výstup jednak naznačí, o čem se bude hrát, jednak definuje manipulativní a represivní charakter režimu, který celou kauzu způsobil. Zbylá část inscenace je pak vlastně sérií samostatných čísel, jejichž obsah je dán tématy či myšlenkami, které si inscenátoři z knihy vybrali.
  |
Inspirační impulzy jsou nejrůznější: tu výslech obžalované, tu přinucené veřejné prohlášení, tu propagandistický charakter článků, které o celé kauze v sovětském tisku vycházely. Inscenace vše přetavuje do svébytných výstupů, které mají spíše metaforický než ilustrativní ráz. Nejpovedenější jsou ty, které se obejdou beze slov. V pasážích, ve kterých režie slovo (jež má nadto tendenci působit hlubokomyslně), či dokonce činoherní projev herců do hry zapojuje, inscenaci „padá řemen“.
Pohybové kreace herců, působící řemeslně přesvědčivě a sugestivně, umocňuje doprovodná hudba Elia Morettiho, hraná naživo čtyřčlenným orchestrem skrytým za průhlednou oponou. Nálada výstupů je různá, lyrická i groteskní, inscenace však tak či onak spěje ke skličujícímu vyznění, k závěrečným slovům: „Já mám strach.“ K obžalobě sovětského totalitního režimu, jenž zapříčinil tíživý osud mnohých svých občanů.
Poledne je spíš skládankou jednotlivých střípků, zůstává u detailu a neposkytuje nějaké celistvější, hlubší sdělení, které by nám o praktikách tehdejšího režimu řeklo něco nového či překvapivého. Proto i kompozičně působí jaksi neuzavřeně, jeho konec přijde vlastně nečekaně. Inscenace je dobře udělaným dílem – při vědomí pozitivního i limitujícího významu těchto slov.
Divadlo Continuo: Poledne Režie: Pavel Šťourač Scénografie: Helena Šťouračová, Pavel Šťourač Hudba: Elia Moretti a kol. Dramaturgie: Divadlo Continuo, Marek Turošík Divadlo Continuo, premiéra 17. 3. ve Švestkovém dvoře v Malovicích a 22. a 23. 3. v La Fabrice v Praze |
