RECENZE: Slavné boje s opráski i covidem. Kreslené bitvy ve Ville Pellé stojí za to

O co jde? O primitivisticky laděný komiks, jehož autor, schovaný za pseudonymem Jaz a maskou pizizubého krále Zikmunda, generuje celkem vtipné komentáře k vybraným obrazům z českých dějin. A nejen českých, Jaz si předloni odskočil i na Slovensko (album Oprásgy slovenckej historje), a jak dokazuje řada Opráski zhistorje svjeta, nebojí se glosovat ani věci v globálu.

Šourki & negramotnost

A nejen to: autor se nebojí ani brutálně prznit češtinu, parodovat svou specifickou řečí dětské neduhy typu dysgrafie a dysortografie, tedy všechna ta popletená, převrácená, přehlédnutá a bůhvíjak dál nešťastná písmena, jejichž nepravidelný pohyb dělá v řeči pěknou paseku. Jazovi se do promluv pletou často i vulgarismy: Zikmunda zkomolil na Zmikunda a finále výstavy ve Ville Pellé zahalily aktuální „šourki“, tedy roušky. Takže ještě Tourettův syndrom jako bonus?

Je to urážlivé, je třeba se mít na pozoru, jak se kdysi vyslovil jeden bdělý lingvista, který měl za to, že Opráski „vychovávají z dětí dementy“? Sotva. Je to právě naopak: Opráski ukazují, že máme problém, který je třeba řešit. Že bez řádné a funkční řeči není komunikace, a tudíž ani domluva. Že míra sekundární negramotnosti roste, a nejen mezi dětmi, napříč celou českou společností, kulturou, politikou.

Jazovy „opráski“ jsou třaskavé, provokativní zboží. Provokují ostatně už tím, na koho cílí: naivisticky stylizovanou kresbou na dítě, šifrovanou řečí na dospělého. A protože autor má zřejmě akademické kořeny (pracuje totiž v „ústavu“), jsou dějinné události, které vytahuje na světlo, v základech věrohodné; sice dějově komprimované, kulisy osekané na minimum, ale pravdivé. Takže infotainment, zábavou k poučení?

Anebo jde i tady autor hlouběji, jak naznačuje svým loňským albem Opráski: noví povjězťi čezkí, v němž si vybrané historické figury podají Aloise Jiráska a nutí ho, aby o nich psal podle nich, a ne podle sebe? Jirásek, který ve své bohaté beletrii prosvištěl českou historii od starověku po 19. století, totiž ukázal možný problém dějepisectví: Dějiny se nedělají samy, dělá je ten, kdo je píše. Anebo kreslí.

Do kanonů vzduch

Výstava ve Ville Pellé funguje jako anotace na celou tu „opráskovou“ parádu, kterou Jaz za posledních osm let vyrobil. Po zdech místnosti se táhne časová osa: začíná vítězstvím Slovanů v bitvě u Wogastisburgu – a končí aktuální bitvou s covidem, zatím nerozhodnou. A stejně jako Jaz vyrostl obsahově, přešel od konkrétní analýzy k obecné syntéze, vyrostl i výtvarně: syrový naivismus trochu zlyrizoval a hlavně: vedle kompjútrové kresby zvládl pro výstavu i pár olejů. A na výbornou.

Mimochodem: výstava má skvělou, symbolicky nabitou pointu. Uprostřed místnosti stojí dva kanony proti sobě, mezi nimi „bílá hora“ a na její špici hrdina s dvojí tváří. Instalovaný tak, že nikdy nepadne. Ta bitva stojí i po čtyřech stoletích za to. Jako náboj se do kanonů láduje tentokrát vzduch...