Apel, který mohl být ještě působivější
Brittenovo Válečné requiem má sice velké obsazení orchestru, tří sólistů a dvou sborů, ale jeho vyznění je v podstatě komorní a velmi intimní. Skladatel zhudebnil tradiční latinský text prokládaný básněmi Wilfreda Owena, který zahynul v zákopech na konci 1. světové války. I části jako Dies irae, zhudebňované tradičně s hřmotným efektem, komponoval se smyslem pro detail a psychologickou drobnokresbu.
Oproti původnímu záměru představují obě nynější provedení určitý posun. Britten měl na mysli pacifistické dílo pro znovuotevření katedrály v Coventry, kterého se měli při premiéře symbolicky zúčastnit pěvci ze Sovětského svazu a Německa, mělo ztělesňovat společné úsilí o mír. Záměr v roce 1962 vyšel jen částečně, protože sovětský režim nedovolil jet do Anglie pěvkyni Galině Višněvské, ale pustil ji alespoň na první významnou nahrávku pod taktovkou skladatele.
Dnes dílo zní jako naléhavý apel ve válce, která stále trvá. I když není důvod nemyslet i na padlé ruské vojáky, může dílo vyznít věrohodně jen ruku v ruce s jednoznačnou podporou Ukrajiny. To se také stalo, protože vedle Prague Philharmonia (PKF) a Komorního orchestru České filharmonie se podařilo angažovat i Kyjevský symfonický orchestr. Leckterá jiná volání po míru jsou falešným odleskem ruské propagandy.
Kdyby se podařilo angažovat nějakého na Západě žijícího pěvce ruského původu, byla by symbolika ještě působivější. To ale neznamená, že sestava sólistů byla špatná. Američan Kyle van Schoonhoven sice zpíval part víc jako hrdinný wagnerovský tenor, zatímco původní part psaný pro Petera Pearse je spíše pro tenor lyrický, ale nelze mu upřít intonační jistotu a přesvědčivost. Výrazově zajímavější byl švédský barytonista Arvid Fagerfjäll a německá sopranistka Susane Bernhardová našla ideální polohu mezi dramatičností a lyrikou.
Na Hrad se vrátilo umění s kvalitou a přesahem
Precizní provedení řídil sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek. Jeho zásluhou orchestr nikde nepřekrýval sbory. I v dlouhé akustice Vladislavského sálu zněl dětský sbor Radost křišťálovou barvou. A stěžejní part Pražského filharmonického sboru byl pečlivě vymodelován do nejmenšího detailu, krásně zněla pianissima i dramatické vrcholy.
I když i od sboru bych možná očekával více zúčastněnosti, lyrické vřelosti a citovosti, která je pro Brittena tak typická. Celkově se hlavnímu dramaturgovi Prague Sounds Marku Vrabcovi, – který dobře zná Pražský hrad ještě z doby, když tu za Václava Havla budoval Struny podzimu, – podařilo vrátit na Hrad umění vysoké kvality s jasným společenským přesahem.
