O tom, že mají Rolling Stones v plánu dělat na nových písních, se začalo naplno spekulovat v roce 2019, kdy vydali mrazivý covidový singl Living In A Ghost Town. Jasné obrysy dostalo čekání na nové album až letos 6. září, kdy kapela zveřejnila první singl z alba Angry a v talk show přenášené přes internet do celého světa seznámila fanoušky s řadou informací k novince, včetně data vydání a zajímavých hostů, které si přizvala do studia.
ROLLING STONES: HACKNEY DIAMONDS vyd. Polydor/Universal |
Skladbou Angry také album začíná. Dlužno říci, že tak silnou, slibnou a vysloveně na první dobrou chytlavou píseň coby první singl Rolling Stones neměli od roku 1981, kdy album Tattoo You otevřeli prvním singlem Start Me Up, který se stal klasikou a na pódiích celého světa jej kapela hrála bezmála tisíckrát.
Angry s doslova zabijáckým Richardsovým riffem má podobný potenciál. V tuto chvíli je samozřejmě pochybné spekulovat o tom, jestli Rolling Stones ještě někdy vyrazí na turné. Ale pokud se tak stane, lze vzít jed na to, že bude Angry do programu zařazena a vřadí se mezi nepostradatelné položky repertoáru.
Rolling Beatles
Ale album Hackney Diamonds není jen úvodní singlovka. Sbírka dvanácti songů, z toho jedenácti autorských, vlastně nemá slabinu. Ano, jako úplně každé sebelepší album, které kdy na světě vyšlo, má kromě písní, které si posluchač zapamatuje a oblíbí po prvním přehrání, také několik takových, které tyto vrcholy oddělují. Ale je nutno s plnou vážností dodat, že ani tyhle songy nejsou žádné výplně, nebo dokonce vata, na každém si najdeme něco, co zaujme a chytí, když ne napoprvé, tak třeba napotřetí. Takovými neprvoplánovými položkami alba jsou balada se smyčci Depending On You, masitý rock’n’roll Whole Wide World nebo houpavý bigbít Driving Me Too Hard.
Ale pak je tu převažující většina písní, které si člověk – samozřejmě za předpokladu, že na Rolling Stones „slyší“ – nemůže okamžitě nezamilovat. Jakmile dozní Angry, rozjede do neúprosného rytmu bicích skládačka riffů dvou kytar rozložených krásně do sterea písničku Get Close. Právě tahle dokonalá architektura toho, jak mají znít dvě kytary v rock’n’rollové kapele, je jedním ze zásadních vkladů Rolling Stones (potažmo Keitha Richardse) hudební historii – a Get Close by se v tomto ohledu mohla vyučovat na školách.
Jednou z písní, o kterých se mluví a ještě dlouho mluvit bude, je Bite My Head Off. V první řadě jde o zdaleka největší „nářez“ alba, který spíš zní, jako by ho natočili mladí MC5 nebo Stooges než kapela, jejíž věkový průměr je kolem osmdesáti. A nedosti na tom, na tu ďábelsky zkreslenou baskytaru, včetně vtipné sólové mezihry, nehraje nikdo menší než Paul McCartney.
Muzikant celý život mnohými považovaný spíš za „hodného hocha“ (nejen ve srovnání s divokými Stouny, ale i v rámci Beatles). A tady je k nepoznání. Škoda že bicí nenahrál Ringo Starr, letitý vtip o tom, že Stones z klasické sestavy už nemají rytmiku, zatímco Beatles mají jenom ji, a že je nejvyšší čas to spojit, mohl být dokonale naplněn. Kapela „Rolling Beatles“ mohla vzniknout aspoň na chvilku ve studiu.
Pohřeb se nekoná
Naprosto povědomý souzvuk akustické kytary a slidekytary v Dreamy Skies je dalším odstínem alba, posluchačova mysl se nemůže zatoulat až do roku 1968 k albu Beggars Banquet, kde zní hodně podobná No Expectations. Úplně jednoduchá písnička, trochu country, s foukací harmonikou... ale tak sexy!
Patří do stounovského slovníku úplně stejně jako Mess It Up, osmdesátková funkovka odkazující k albům, kterými část stounofilů tak trochu pohrdá, ale s odstupem dává i tohle období jejich kariéře jasnou logiku. Je to první ze dvou písní, které ještě stihl nabubnovat Charlie Watts. Tou druhou je hned následující Live by the Sword, ve které se veteránská parta schází komplet, i s basistou Billem Wymanem, mimochodem zrovna zítra sedmaosmdesátiletým (!), a s hostujícím Eltonem Johnem, který stylově a bez předvádění dokonale odklepává klavírní rock’n’rollové figury.
Je dobrým zvykem, že si na albu Rolling Stones zazpívá taky občas Keith Richards. Tentokrát tu má volnější song Tell Me Straight, který podává na svoje pěvecké poměry naprosto parádně a písnička se určitě zařadí mezi jeho zlatá čísla.
Album pak vrcholí skladbou Sweet Sounds of Heaven, gospelem, kde boha Micku Jaggerovi nahrazuje hudba. Skvělou partnerkou je mu tady Lady Gaga, která opět potvrzuje, že to nejlepší, co kdy nazpívala, jsou písně na deskách jiných muzikantů, které se odchylují od jejího tradičního popového výrazu. Dokonale vygradovaná píseň má falešný konec. Nikdo už asi nezjistí, zda autentický či tak skvěle vymyšlený a zahraný, ve kterém se po zdánlivém finále nemůže kapela ani zpěvačka zastavit a rozjíždí vlastně ještě dlouhou codu s druhým vrcholem.
Úplný závěr teoreticky můžeme považovat za jakýsi bonus, jenž ale může o lecčems vypovídat. Je jím stará píseň kmotra chicagského blues Muddyho Waterse, zde zahraná akusticky, jejíž název Rolling Stone kdysi mladým britským bluesovým fanouškům napověděl, jak pojmenovat kapelu, kterou právě založili. Je její zařazení nějakým symbolem? Člověka nemůže nenapadnout, že se kapela snaží říct něco ve smyslu „Čím jsme začali, tím končíme“ a naznačit, že tohle album už je opravdu poslední.
Ale kdo ví. Vždyť kolikrát už různé „moudré hlavy“ Rolling Stones pohřbily...
