„Šokovalo mě a překvapilo, že Steven odstoupil ze spolupráce s pekingskou olympiádou,“ komentoval Spielbergovo rozhodnutí Lau. „Je jasné, že olympiáda je pouze o sportu a nemá nic společného s politikou.“ Ne tak docela. Filmaři se k olympiádě stavěli v historii různě. Pokoušeli se o objektivní záznam, politické poselství i bezuzdnou komedii. Úspěšněji si přitom v zápolení s olympiádou vedly dokumenty než hrané filmy.
Zřejmě nejslavnějším a nejoceňovanějším filmem o olympijských hrách je umělecky ambiciózní dokument Leni Riefenstahlové Olympia, oslavující olympiádu v Berlíně v roce 1936, pořádanou pod dohledem Adolfa Hitlera. Olympia je také dílem nejkontroverznějším. Ve filmografii Riefenstahlové totiž v době, kdy ji Mezinárodní olympijský výbor požádal o zdokumentování her, už figuroval stylově podobně opulentní snímek Triumf vůle, zaznamenávající sjezd nacistické strany v Norimberku. Podle kritiků Riefenstahlové je Olympia neobyčejně efektivní propagandou nacistického režimu, podle jiných je antinacistickou oslavou solidarity a lidskosti.
Nedosažitelná Leni
Riefenstahlová v podstatě stanovila metu pro budoucí filmový záznam olympiád. V roce 1964 při příležitosti olympiády v Tokiu najala japonská vláda k zaznamenání her renomovaného režiséra Kona Ičikawu, kterému dala k dispozici armádu techniků a kameramanů.
Zadání bylo jasné: předvést Japonsko jako skvělého hostitele a pokusit se trumfnout Riefenstahlovou. Stylově Ičikawa vytěžil maximum z použití širokoúhlých kamer. Ty mu například umožnily zachytit všechny sprintery v jednom záběru. Tokio nebylo jedinou olympiádou, kterou Ičikawa zachytil. V roce 1972 byl společně s dalšími sedmi filmaři – včetně Miloše Formana – přizván k natáčení dokumentu o mnichovské olympiádě Viděno osmi. Tragédií poznamenaná akce přitahuje filmaře nejvíce.
V roce 1999 natočil Kevin Macdonald Oscarem oceněný dokument Jeden den v září, rekonstruující únos izraelských olympioniků palestinskými teroristy. Macdonaldovu snímku předcházelo drama 21 hodin v Mnichově z roku 1976. V roce 2005 si tragédii vzal jako výchozí bod pro svůj hraný film Mnichov Steven Spielberg, který třicet tři let starou kauzu využil k aktuálnímu politickému vyjádření.
Chopit se olympiády v hraném filmu se filmařům daří o něco méně než v dokumentu. Hraných filmů o samotném olympijském dění překvapivě neexistuje mnoho. Vysvětlením může být, že diváci si s olympiádou spojují autenticitu a drama v reálném čase a rekonstruovat něco takového později není divácky příliš lákavé. Navíc, zdramatizovat hod oštěpem nebo atletiku není tak snadné jako příběh dvou boxerů.
Vede krasobruslení
Hrané filmy o olympiádě se tak dělí v podstatě do dvou hlavních proudů: buď je to dramatizace nějaké pohnuté události (Mnichov) nebo, ve většině případů, životopisný snímek věnující se osudu konkrétního atleta, často amatéra (Prefontaine, Létající Skot, Jim Thorpe – All American...), který recykluje standardní vyprávěcí vzorec o vzestupu jednoho člověka ke slávě přes všemožné překážky. Jistou výjimkou je čtyřmi Oscary oceněný snímek Ohnivé vozy, který mísí olympijskou atmosféru Paříže 1924, olympijskou ideu a dva silné osobní příběhy atletů – křesťana Erica Liddella a Brita židovského původu Harolda Abrahamse – s rasovým podtónem.
Kategorií samou pro sebe jsou pak v rámci zimních olympiád filmy o krasobruslení, které, co se disciplíny týče, suverénně vedou. Logicky. Nejlépe se na ně naroubuje romance. Olympiáda se zcela nevážně ocitá i v bohapustých parodiích. Příkladem za všechny je snímek Bláznivá olympiáda (2005) o úředníkovi, který předstírá, že je retardovaný, aby mohl soutěžit na olympiádě pro mentálně postižené.
Zřejmě nejslavnějším a nejoceňovanějším filmem o olympijských hrách je umělecky ambiciózní dokument Leni Riefenstahlové Olympia, oslavující olympiádu v Berlíně v roce 1936, pořádanou pod dohledem Adolfa Hitlera. Olympia je také dílem nejkontroverznějším. Ve filmografii Riefenstahlové totiž v době, kdy ji Mezinárodní olympijský výbor požádal o zdokumentování her, už figuroval stylově podobně opulentní snímek Triumf vůle, zaznamenávající sjezd nacistické strany v Norimberku. Podle kritiků Riefenstahlové je Olympia neobyčejně efektivní propagandou nacistického režimu, podle jiných je antinacistickou oslavou solidarity a lidskosti.
Nedosažitelná Leni
Riefenstahlová v podstatě stanovila metu pro budoucí filmový záznam olympiád. V roce 1964 při příležitosti olympiády v Tokiu najala japonská vláda k zaznamenání her renomovaného režiséra Kona Ičikawu, kterému dala k dispozici armádu techniků a kameramanů.
Zadání bylo jasné: předvést Japonsko jako skvělého hostitele a pokusit se trumfnout Riefenstahlovou. Stylově Ičikawa vytěžil maximum z použití širokoúhlých kamer. Ty mu například umožnily zachytit všechny sprintery v jednom záběru. Tokio nebylo jedinou olympiádou, kterou Ičikawa zachytil. V roce 1972 byl společně s dalšími sedmi filmaři – včetně Miloše Formana – přizván k natáčení dokumentu o mnichovské olympiádě Viděno osmi. Tragédií poznamenaná akce přitahuje filmaře nejvíce.
V roce 1999 natočil Kevin Macdonald Oscarem oceněný dokument Jeden den v září, rekonstruující únos izraelských olympioniků palestinskými teroristy. Macdonaldovu snímku předcházelo drama 21 hodin v Mnichově z roku 1976. V roce 2005 si tragédii vzal jako výchozí bod pro svůj hraný film Mnichov Steven Spielberg, který třicet tři let starou kauzu využil k aktuálnímu politickému vyjádření.
Chopit se olympiády v hraném filmu se filmařům daří o něco méně než v dokumentu. Hraných filmů o samotném olympijském dění překvapivě neexistuje mnoho. Vysvětlením může být, že diváci si s olympiádou spojují autenticitu a drama v reálném čase a rekonstruovat něco takového později není divácky příliš lákavé. Navíc, zdramatizovat hod oštěpem nebo atletiku není tak snadné jako příběh dvou boxerů.
Vede krasobruslení
Hrané filmy o olympiádě se tak dělí v podstatě do dvou hlavních proudů: buď je to dramatizace nějaké pohnuté události (Mnichov) nebo, ve většině případů, životopisný snímek věnující se osudu konkrétního atleta, často amatéra (Prefontaine, Létající Skot, Jim Thorpe – All American...), který recykluje standardní vyprávěcí vzorec o vzestupu jednoho člověka ke slávě přes všemožné překážky. Jistou výjimkou je čtyřmi Oscary oceněný snímek Ohnivé vozy, který mísí olympijskou atmosféru Paříže 1924, olympijskou ideu a dva silné osobní příběhy atletů – křesťana Erica Liddella a Brita židovského původu Harolda Abrahamse – s rasovým podtónem.
Kategorií samou pro sebe jsou pak v rámci zimních olympiád filmy o krasobruslení, které, co se disciplíny týče, suverénně vedou. Logicky. Nejlépe se na ně naroubuje romance. Olympiáda se zcela nevážně ocitá i v bohapustých parodiích. Příkladem za všechny je snímek Bláznivá olympiáda (2005) o úředníkovi, který předstírá, že je retardovaný, aby mohl soutěžit na olympiádě pro mentálně postižené.
