Tradice a konzervativnost (teprve nedávno vpustil tento maskulinní spolek do svých řad první ženu) evidentně není živému hudebnímu tvoření na překážku.
Bezproblémová jízda
Návrat slavného orchestru na pódium Pražského jara - naposledy tady hostoval v roce 1967 - potvrdil, že renomé jednoho z nejlepších světových těles je zasloužené. Na kompaktním zvuku tělesa mají samozřejmě podíl nástroje - ty se liší od instrumentů používaných ve většině symfonických orchestrů (jejich specifika jsou podrobně popsána na webových stránkách filharmonie). Ale dojem by nebyl tak oblažující, nebýt přirozenosti a samozřejmé jednoty, s jakou vídeňské smyčce frázují, nebýt měkkého tónu bez přemíry vibrata, jemných, ale průrazných dechů a vyváženosti jednotlivých skupin.
V první polovině večera, kdy zazněla Mozartova Pražská symfonie, se zdálo, že orchestr dirigenta ani nepotřebuje, natolik má Mozartovu hudbu zažitou. Leopold Hager, jenž se s orchestrem pravidelně setkává dlouhou řadu let, působil jako přesný strojvůdce, který jen usměrňuje bezproblémovou jízdu spolehlivého vlaku. Být na jeho místě například Nikolaus Harnoncourt, vyznělo by provedení jistě o něco dravěji, dynamičtěji. Nicméně i tato Pražská měla nepopsatelný půvab.
HODNOCENÍ LN: * * * * * |
Wiener Philharmoniker |
V době, kdy globalizace vzala většině symfonických těles osobitost, si Vídeňští filharmonikové, orchestr s více než stošedesátiletou historií, udržel nezaměnitelnou kvalitu a zvuk. Už teď lze hovořit o jednom z vrcholů letošního Pražského jara.