Schnitzlerova hra je řetězem postelových scén, přičemž jeden z milenecké dvojice vždy přechází do dalšího výstupu s jiným partnerem. Na konci se kruh uzavírá. Každá scéna má téma, které lze pojmenovat jedním slovem, vyjadřujícím vztah obou zúčastněných (v inscenaci například podmínka, prázdno, něha, ...)
| HODNOCENÍ LN ** |
|
Pavel Kohout: Arthurovo Bolero Režie: Jan Burian |
Pavel Kohout text upravil s ohledem na dnešní dobu - děj zasadil do současného města a jednotlivé scény situoval jednou do prostředí firmy finančních poradců, jindy do zbohatlických ložnic.
Výborné výkony Gajerové a Brouska
Postelovými eskapádami občas (hlavně v druhé půli) probleskuje náznak trochu naivního společenského kriticismu (zkorumpovaný politik, gambler ohrožující vlastní firmu, chudý student-gigolo). Inscenace Jana Buriana touto naivitou hry trpí. Po mírně rozpačitém začátku (především trochu toporný Svatopluk Schuller coby záletný ministr) se začíná rozbíhat zábava a poměrně slušně předvedená konverzační komedie.
Na tomto poli režisérovi nejvýrazněji pomáhá brilantní komediální talent Veroniky Gajerové a Otakara Brouska mladšího. Jejich výstupy skutečně patří k tomu nejlepšímu, co inscenace nabízí. Postelovou scénu obohacenou o pár na svém místě dobře posazených vulgarismů z oblasti sexu bohužel ale do konce inscenace už nic nepředčí.
Režie i text, který nepostrádá vtipné průpovídky, mají tedy zpočátku nakročeno k ukázce čistého žánru, za kterou se v žádném ohledu není třeba stydět. Škoda, že směr se stočí k falešným moralitám, nevěrohodnému psychologizování a v některých případech (Dalibor Gondík) k teatrálnímu prožívání „vypjatých“ situací.
Zatímco v první polovině hry hloubku nikdo nečeká a diváci se docela dobře baví, v té druhé ji autor a režisér neúspěšně, protože neoprávněně, vnucují. Na vině je nejspíš právě už zmíněná naivita textu, jehož autor jako by se nemohl rozhodnout, zda píše feydeauovskou komedii, nebo psychologické drama.
Výklad začne pokulhávat v momentě, kdy zamilovaný student objeví ve vztahem zklamané matce dvou malých dětí spící duši děvčátka. Ve chvíli, kdy si divák záporně odpoví na otázku, zda se jedná o parodii, dá se ještě doufat. Ovšem série následujících situací vrcholící sebevražedným „vysvobozením“ defraudanta a jeho andělsky nevinné manželky naději vezme definitivně.
Inscenaci na některých místech chybí spád, řada koitů mohla být klidně kratší o dva až tři, ale publikum, které nenáročnou zábavu vyhledává, bude zřejmě i tak spokojeno.
