Vizuální podobnost ale není jediným styčným bodem Vltavy a vrcholných Beatles (což autor píše při plném vědomí jisté přitaženosti za vlasy a srovnávání nesrovnatelného). Především je to dokonalé vyhrání si s jednou každou písničkou v rámci jejího několikaminutového trvání, bez ohledu na zbytek obsahu, ale zároveň zachování jasné linie, propojující všechny tyto písně (těch je šestnáct a pokrývají pouze tři strany onoho dvojalba).
Zní to možná složitě, ale už to, že kapela album prakticky celé natočila jen v základním pětičlenném složení s minimem hostů, že všechny zpívá Robert Nebřenský a také je všechny složil, prostě nemůže nenechat stopu. A vlastně nehraje příliš roli, že si bere plnými hrstmi (ostatně jako Beatles) z různých stylů a žánrů, od šedesátkového popu přes klasický rock’n’roll, reggae, latinu až třeba po klezmer.
Mile divná kapela
Na Vltavě odjakživa – a to vznikla už roku 1986 – bylo něco mile „divného“. Vždycky šla proti proudu, ale jinak než ostatní „rebelující“ kapely. Zatímco její kolegové to zkoušeli s revoltujícími texty, nekonformními a hlučnými zvuky nástrojů nebo divokou image, Vltava vždycky byla tak trochu „salonní“, a vlastně i – snad se Robert Nebřenský neurazí – jaksi divadelně, možná až operetně „slizká“. Jak ve vytěžování starého zvuku šedesátkového beatu i popu, tak v textech.
Už třeba jen některá slova, která Nebřenský se zvláštní umanutostí používá. Pejsek, bublinka, kladélko... použil by takový slovník kterýkoli jiný textař (snad kromě Jiřího Suchého a Karla Plíhala, ti oba ale v jiných souvislostech)? A vůbec: zvolit pro titul alba němčinu, v zemi, jejíž obyvatelé – a potenciální zákazníci Vltavy – mají ve staletých genech odpor k tomuto jazyku? Už to samo o sobě je vlastně jistý druh rebelantství.
Nic z uvedeného ale nevylučuje, že vedle všeho nadhledu a starosvětskosti nemůže Vltava i hluboce oslovovat. Názvem sice tvrdí, že „Sranda musí bejt“, mnohé písně ale dají tomuhle konstatování spíš rozměr posmutnělého povzdechnutí.
