Souboj novináře a herečky

Před třemi lety byl zavražděn nizozemský režisér Theo van Gogh. Násilná smrt filmaře proslavila, bohužel, více než jeho dosavadní tvorba. Když k tomu připočteme jméno, které režisér zdědil po svém slavném předkovi, je to dohromady dost důvodů k tomu, aby van Goghův odkaz nezůstal zapomenut.

Tak to alespoň chápali jeho producenti a rozhodli se realizovat to, co už Theo van Gogh nestihl: natočit americké remaky tří jeho filmů. První přišlo na řadu Interview z roku 2003, kterého se ujal Steve Buscemi. Druhý film Blind Date, remake stejnojmenného snímku z roku 1996, právě dokončuje Stanley Tucci, který je stejně jako Buscemi hercem s dlouhou filmografií a příležitostným režisérem.

Třetího titulu by se měl ujmout také režírující herec John Turturro.

Buscemiho snímek vzbudil při svém uvedení na letošním Berlinale takový poprask, že se novináři před nepřiměřeně malým sálem málem ušlapali, příliš tomu nepomohla ani přidaná projekce – Theo van Gogh by byl spokojen. S rozruchem kolem filmu určitě.

Interview je velmi jednoduchý a nenákladný snímek, vystačí si prakticky pouze se dvěma herci a podstatná část se odehrává v jediném bytě. O to větší nároky ovšem scénář klade na aktéry tohoto zvláštního setkání.

Jedním je novinář Pierre (Steve Buscemi), někdejší válečný zpravodaj, dnes politický komentátor. Tou druhou je druhořadá seriálová herečka Katja (Siena Millerová), kterou ovšem veřejnost vnímá jako celebritu. Pierre dostane od šéfa za úkol udělat s Katjou rozhovor. Bere to jako práci za trest a podle toho k ní také přistupuje.

Zdvořilost dokáže předstírat jen chvíli, pak bez okolků Katje naservíruje, že ty její béčkové filmy ani seriály pro ženy v domácnosti nikdy neviděl a ani vidět nechce a v zásadě nijak zvlášť netouží vidět ani Katju.

Poté co jeden druhému hezky od plic řeknou, co si o sobě myslí, a opustí restauraci, ovšem film nemůže skončit, k rozhovoru musí nějak dojít. Dojde, ale záminka, pod níž tvůrci dostanou Pierra do Katjina bytu, je zoufale vykonstruovaná. Budiž, dá se nad tím mávnout rukou, hlavně že už jsou oba „na place“ a může začít „souboj“ novinář versus herečka.

Je to nejen bitva intelektu, ale i bitva pohlaví. Pokus o interview se mnohonásobně zvrhne v mnohem otevřenější zpověď, než bývá u novinového rozhovoru zvykem. Především ale novinář Pierre není jediný, kdo tu klade otázky, a nejen Katja se začne „svlékat z kůže“.

Jeden druhého několikrát dotlačí k emocionálnímu výlevu, k vyřčení bolestných věcí, k nepříjemným přiznáním. Ale to, co může vypadat jako hra na upřímnost, je ve skutečnosti hra kočky s myší, v níž jde o to, kdo umí lépe blufovat a kdo komu skočí na špek.

Byla to příležitost pro herecký koncert, ale poněkud umělá. Navzdory snaze o ponor do postav se žádný silný emocionální zásah nekoná. Přestože hercům vidíme až „do jícnu“, jejich počínání nás může nechat vcelku chladné. Kdyby takový snímek vznikl před pětatřiceti lety a s adekvátním filmařským nábojem, byla by to možná událost.

Dnes ale taková snaha o výpověď funguje jen polovičatě: na jedné straně je znát evidentní touha vybřednout z pastí žánrových filmů a natočit „něco jiného“, na druhé straně chybí fortelnější podklad pro adekvátně silné sdělení. Kdo by chtěl porovnávat remake s originálem, má šanci, společnost Cinemart uvádí i van Goghovu verzi Interview.