Stevenu Spielbergovi musí i ten, kdo se nepočítá mezi členy jeho fanklubu, přiznat jedno – výkonnost. Loni měly premiéru dva jeho filmy – pár v něčem podobně nesourodý jako Jurský park a Schindlerův seznam, jež představil v roce 1993. Na jedné straně Tintinova dobrodružství, lehká a svižná akční historka, v níž Spielberg zcela suverénním způsobem využívá možností módního 3D zobrazení. A na druhé Válečný kůň – vážný film z doby první světové války, který je formou navíc záměrně a důsledně staromódní. Společnou ale oba mají nostalgii a určitou dětskost nebo alespoň snahu o její dosažení.
Válečný kůň je adaptace stejnojmenné dětské prózy, zachovává také některé principy toho žánru, což v kontextu díla může působit trochu rušivě. Především jakési polidšťování zvířat, jež ve filmu vystupují jako tváře sice němé, ale jinak myslící a cítící v podstatě identickým způsobem jako my – kromě koňských hrdinů to platí i pro dost zbytečnou figurku legrační husy z první části snímku. Joey je krásný hřebec polokrevník, kterého si v Anglii v předvečer konfliktu zamiluje farmářský synek Albert (Jeremy Irvine).
Rodina je ale zadlužená a musí koně prodat armádě. Joey pak zažije válku na obou stranách fronty – nese do bitvy kapitána britské jízdy, prchá s německými dezertéry, obšťastňuje nemocnou belgickou dívku, tahá těžké kanony, v klimaktické scéně zoufale prchá přízračnou zemí nikoho. Sejde se nakonec se svým milujícím původním vlastníkem, který mezitím taky narukoval a prochází krvavou bitvou na Sommě.
Téměř všichni jsou tu dobří
Ve Spielbergově filmu jako kdyby se potkaly dvě nostalgie. Ta první za kinematografií doby klasického Hollywoodu, kterou ve Válečném koni připomíná prakticky všechno – v každém záběru promyšlená kamera Janusze Kaminského, technicolorová barevnost, hudba Johna Williamse, až naivně jednoduchá charakterizace postav. Do toho celistvě staromódního výrazu režisér dokázal velmi organicky včlenit užití moderních technologií – ledacos ze zobrazovaného vzniklo v počítači.
Joey zažije válku na obou stranách fronty.
Spielberg se také pokouší oživit bezproblémově humanistického ducha těch starých filmů. Téměř všichni jsou v tom filmu dobří, ani těch pár výjimek nejsou žádní vyslovení padouši. Válka v něm vypadá jako pohroma, jež se na ně odkudsi snesla a ve které oni bojují o uchování si vlastní humanity – úspěšně. Konflikt je předveden jako strašlivý (byť se Spielberg v těch obrazech vyhýbá popisnému naturalismu svého filmu Zachraňte vojína Ryana). Koňský protagonista je pak katalyzátorem toho obecného dobra – prakticky každého inspiruje k tomu, aby v sobě probudil to nejlepší, emotivní scéna, v níž Joey padá zamotaný do ostnatého drátu, asociuje obrazy Ježíše s trnovou korunou.
Válečný kůň vyjadřuje také nostalgii po starých časech nejenom filmu. Dobu před první válkou ukazuje jako éru řádu a jednoduchých, nerelativizovaných ctností, která hyne v zákopech a oblacích bojového plynu. V podtextu jeho filmu jako by byla implicitní kritika dneška, vědomí toho, že staré časy i duch starých filmů jsou ztracené.
Válečný kůňUSA, 2011 |
I ve Spielbergově filmu ale ožívají jenom do určitémíry. Jeho problémem je, že často ztrácí vypravěčský tah – úvod na farmě je příliš dlouhý, některé z epizod Joeyovy anabáze nadbytečné. Figura koně přece jenom celý film neutáhne. Ta očividná poučenost, rafinovanost autorů ale Válečného koně jistým způsobem dusí. Připravuje ten film o simplicistního neproblematického ducha, díky němuž díla, k nimž Spielberg odkazuje, mohla vzlétnout na křídlech třeba i kýčovitého sentimentu. Steven Spielberg ve Válečném koní vzkřísil mnohé z toho, čím film kdysi byl – až na to nejdůležitější.
