Mel Gibson není žádný troškař. Když režíruje, tak je z toho buď pět Oscarů, jako v případě Statečného srdce, nebo pořádné pozdvižení, jako když natočil Umučení Krista. Ani film Apocalypto, v němž se Gibson rozhodl zachytit možné příčiny zániku říše Mayů, rozhodně není nenápadný projekt, který by se dal minout bez povšimnutí. Předcházejí ho minimálně zvěsti o naturalisticky natočených násilných scénách. Ano, jsou tam, ale není to zdaleka všechno.
Zvrhlé zlo se rodí v pohodlí přepychových měst
„Jsem megaloman a chci, aby to byla podívaná mytických rozměrů,“ prohlásil okázale Gibson. A jak řekl, tak udělal. Apocalypto je skutečně ojedinělá podívaná: nesmírně dynamická, výtvarně opulentní a rozhodně ne prázdná. Gibsonovy ambice vyjádřit se prostřednictvím historické fresky k dnešku jsou víc než zjevné a zjevně i problematické. Od první do poslední scény filmu nám režisér vštěpuje, že jedinou smysluplnou, funkční a posvátnou jednotkou na světě je rodina. Proti ní staví jako zhoubu a původ všeho zla civilizaci.
Zatímco obyvatelé deštných pralesů pokojně loví na svém území („Toto je moje džungle, přede mnou tu lovil můj otec, po mně tu bude lovit můj syn.“), ctí zákony přírody a jediným jejich problémem může být, jak se správně a hojně rozmnožovat, lidé usazení ve městech jen o pár desítek kilometrů dál už opustili tradiční hodnoty. Trápí je neúroda a nemoci, čemuž se pokoušejí čelit zcela tmářským způsobem: obětováním nevinných lidí, které pochytali v džungli jako zvířata. Majestátní mayské pyramidy a barevné masky tu slouží jako atributy zvrhlého zla.
Lidé, kteří opustili džungli a začali budovat města, podlehli rozmarům a „pohodlí“, zotročují druhé, utíkají před problémy – viděno Gibsonovýma očima: nemoci se snaží odvrátit uctíváním bůžků, místo aby vybudovali ve městě kanalizaci, dodržovali hygienu a řádně pohřbívali mrtvé.
Už do mayské metropole umístil slumy a ghetta plné zubožených lidí a do jejich těsné blízkosti mayský „Manhattan“ obývaný mocnými „nadlidmi“ s nákladnými šperky a nejroztodivnějšími ozdobami těla. Zmiňovaná „neúroda“ a „nemoci“ jsou v Apocalyptu použity jen jako zástupný symbol, který má suplovat aroganci současného západního světa.
Filozofie i akční dobrodružství
Navzdory vskutku úžasné barevnosti filmu je Gibsonův svět černobílý: na jedné straně kult života (vesnice v džungli se hemží dětmi a těhotnými ženami, reprodukce je pro zdejší obyvatele jediným smyslem existence), na straně druhé naprostá neúcta k životu (lidé zasaženi civilizačními „výdobytky“ masově vraždí a nepociťují sebemenší vinu). Zatímco v první části svého opusu se nám tvůrce snaží především nastínit svou filozofickou metaforu zkažené civilizace, která sama sebe hubí zevnitř, druhá část je efektní variací na jakékoli akční dobrodružství: jediný spravedlivý, statečný a šlechetný čelí zlu v mnohačetné přesile.
Navzdory této rozpolcenosti sledujeme kontinuálně plynoucí příběh, jehož největší předností je strhující dynamika vyprávění. Ať už běžíme s hlavním hrdinou Jaguáří tlapou džunglí, nebo spolu s ním žasneme nad barevností, ornamentálností a krutostí města, jsme neustále v pohybu a díky vynikající práci kameramana Deana Semlera i v centru dění.
Gibsonův světonázor může být jakkoli rozporuplný, ale filmařský cit tomuhle svéráznému chlapíkovi rozhodně upřít nelze. Jeho spektákl se hemží scénami, které jednoduše uvedou diváka v úžas – ať už jsou to akční sekvence z džungle nebo dekadentně pojaté davové scény z města. Jejich sugestivitu podtrhuje maximalistická výtvarná koncepce (je to vskutku přehlídka prakticky všech úprav povrchu těla), ale i autenticita, na níž se podepisují interpreti – ve valné většině bez jakýchkoli hereckých zkušeností – a použití původního mayského jazyka Yucatec (dodnes se jím hovoří na poloostrově Yucatan).
| Apocalypto |
|
Apocalypto HODNOCENÍ LN |
Gibsonovo Apocalypto jednoduše nelze opovržlivě smáznout jako výplod člověka, jehož reakce na skutečnost jsou řekněme nepřiměřené. Na to je tahle okázalá podívaná příliš dobře natočená. Ohodnocení třemi hvězdičkami by navíc mohlo zavánět zavádějícím dojmem, že je to „průměrný“ film. Nikoliv, Apocalypto je naopak snímek docela neobyčejný, dokáže se stejnou intenzitou nadchnout jako iritovat. To druhé například návodem na spasení, který by se dal vulgarizovat sloganem „zpátky na stromy“.
