Jen si tak trochu vzlétnout
Italská choreografka a performerka vyzrálého věku opět zůstává věrná humoru. Vypadá to, že nebere taneční umění moc vážně a tropí si z jeho artificiálních forem tak trochu legraci. Bylo tomu tak v jejích Graces před dvěma lety a v letošní premiéře Gribaudi rozpustilé eskapády ještě více rozehrála díky skvělým tanečníkům MM Contemporary Dance Company z Reggia Emilia. Jsou výborní, fyzicky nezaměnitelní, evidentně vyškolení v klasické taneční technice, což jim umožňuje nebrat její provedení zase tak vážně.
Zprvu ukázali flexibilitu svých těl, v černých kostýmech rozličného střihu, tanečnice v lodičkách, pánové v teniskách. Pohybové poryvy překvapovaly proměnami drah a změnou rychlosti provedení. Od počátku všech deset aktérů navazovalo kontakt s publikem, které se přidávalo i pobrukováním notoricky známých melodií z Labutího jezera a v samém finále Gribaudi obecenstvo vybídla k pokusu o výskok zvoláním: „Jump“.
Pojem grand jeté (velký skok, kdy obě končetiny jsou maximálně od sebe rozevřeny) se stal tématem, které se v průběhu produkce naťukávalo i plně rozvíjelo, když tanečníci jeden po druhém přeskakovali Gribaudi ve vlastních variantách dotčeného prvku. Pohybové vazby podkreslovala nejen hudba Mattea Franceschiniho, ale i hlasy účinkujících, kteří letmo v pohybu glosovali prvky klasického tance. Laškovně jim sekundovala sama choreografka, rozvibrovala své plnoštíhlé tělo, které ve druhé půli pětasedmdesátiminutové produkce odhalila spolu s tanečníky.
Grand Jeté upoutalo nevázaností, lehkomyslností a nadhledem nad záměrně rozvolněnou interpretací klasických prvků, které profesionální tanečníci znají, dbají na jejich přesné provedení a jak se ukazuje, dokážou se nad požadovaný taneční perfekcionismus a dokonalost povznést a nechávají svá těla volně prolétnout prostorem společně s myslí diváků.
Od „terapie“ k sociálnímu apelu
Dalším z hostů byla izraelská choreografka Yasmeen Godder, jejíž produkci Gut Gift představila na Tanci Praha v roce 2015 italská tanečnice Franceska Foscarini. Letos vystoupila v divadle Ponec autorka sama ve třetím pokračování série věnované empatii. Practicing Empathy 3 zaopatřila Godderová sama, když se v posledním díle cyklu snažila přiblížit pocitům osamocení a frustraci z covidové pandemie v autenticky vyznívajícím tanečně-pohybovém ztvárnění – v jedné části si navlékla na tělo látkové skulptury a spolu s nimi tančila.
Téma covidu, které bylo aktuální před dvěma lety, se ovšem s odstupem času vyčerpalo a snaha vytvořit pro diváky sedící kolem dokola světlé arény „terapeutický“ prostor pro uvědomování těla a vciťování se do sebe a okolí vyzněla prakticky naprázdno, když k pobídkám Godderové (ne vždy dostatečně hlasitě proneseným a tím pádem nesrozumitelným) se přidalo pouze pár návštěvníků.
Velmi silnou energii vyzařovalo půldruhé hodiny dlouhé dílo any attempt will end in crushed body and shaterred bones (neboli jakýkoliv pokus skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi) belgického choreografa Jana Martense. Sedmnáct performerů různého věku, pohlaví a barvy pleti vneslo na scénu divadla Hybernia vlastní jasný „hlas“ za doprovodu Koncertu pro cembalo a smyčce op. 40 Henryka Góreckého.
Každý vyjadřoval svou povahu a etnikum – interpreti jeden po druhém rozvinuli taneční modelaci, kterou pak několikrát v průběhu představení opakovali v jiném seskupení, čase a prostoru: nejprve v šedých šortkách, topech, šatech a kalhotách, ke konci v jasně červených extravagantních kostýmech. Bosí či s teniskami vstupovali do kontaktu s vnějším světem, ale každý zůstával uzavřen sám v sobě. Žádné duety, výrazné fyzické kontakty, ale vzrůstající energie, kdy se v repeticích naráželo na hranici fyzické i psychické únosnosti.
Martens do skrumáže lidského společenství naimplantoval bez servítek sociální apel na podkladě pronášených a na zadní bílé stěně promítaných zpráv, které takto suše zveřejněné odhalily špínu a nenávist komentářů zaplňujících sociální sítě. Dílo any attempt will end in crushed body and shaterred bones podává dosti nepěknou zprávu o stavu současného světa, odlidštěného, často neschopného soucitu a laskavosti.
