Andy García se v okamžiku umí změnit v hravého Kubánce, kterým, jak říká v rozhovoru pro LN, zůstal i po svém útěku před Fidelem Castrem. Že na Kubu nezapomněl, dokazuje i to, že o svém novém filmu Ztracené město dokáže hovořit plynnou španělštinou.
LN Film Ztracené město vzbudil velké emoce především mezi Kubánci, kteří žijí v Miami. Sami mi někteří řekli: „Chlape, tohle je náš životní příběh, taky jsme tam museli nechat rodiny, ženy, svou práci.“ Byla tato zkušenost vaším hlavním motivem pro natočení snímku?
Tohle je i můj příběh, jsme součástí této historie, stejně jako moje rodina. Všichni exulanti, a nejde tu jen o Kubánce, mají podobnou zkušenost. S takovými příběhy se lidé identifikují, s příběhy, kdy museli opustit své rodiny, své lásky, svou zem. Tenhle film je o lásce, kterou není možné prožít. V tomto případě nejde jen o ženu, ale i o rodnou zemi. Mojí motivací bylo vzdát poctu Kubě a její kultuře.
LN Podstatnou roli má ve snímku hudba, kterou jste dokonce sám složil. Některé scény jako by sama vyprávěla...
Ano, hudba mnohdy příběh sama vypravuje, je metaforou. Chtěl jsem ji použít jako hlavní motiv. Stejně jako tanec. To jsou esence kubánského ducha. Já jsem navíc už od dětství blázen do kubánské hudby. Je to jedna z mála věcí, kterou jsem si z Kuby mohl odnést do exilu.
LN Kubu jste opustil, když vám bylo pět let. Jak se vám tedy podařilo přenést na plátno atmosféru Havany na přelomu padesátých a šedesátých let?
Kubu mám samozřejmě neustále v srdci. Stačí, když zavřu oči, a vybaví se mi náš dům, jeho vůně, otcova zahrada, je to pro mě stále živé. To mi z paměti nikdy nevymizí. Obrazy Havany i její atmosféra se dají vytvořit právě pomocí hudby nebo architektury (Ztracené město se natáčelo v Dominikánské republice, které se architekturou Kubě podobá - pozn. red.) a vzpomínkami.
LN Je pravda, že při uvedení snímku v Miami přítomní Kubánci omdlévali, protože neunesli své emoce, svou nostalgii?
Ano. Většina tamního publika byli uprchlí Kubánci. Byl jsem svědkem toho, jako z kina odcházeli velmi dojatí. Je to pochopitelné, protože příběh filmu je velmi osobní, mnozí ve filmu poznávali části svého života. Když jsem při jednom představení obešel kino zadem, abych po promítnutí snímku publiku představil přítomné herce, kteří ve Ztraceném městě hrají, vynášeli ze sálu jednu ženu v bezvědomí. Na vzduchu se probrala, uviděla mě a řekla: „Díky Andy, tenhle film, to je můj život.“ Dal jsem jí pusu a řekl, že je všechno v pohodě.
LN Na druhé straně lze očekávat i kritické až nenávistné reakce. Například se hodně mluví o postavě Che Guevary, který je zde znázorněn jako nemilosrdný zabiják, žádný romantický bojovník za práva chudých...
Ale to je přeci část příběhu ze života Che Guevary. To, co ve filmu dělá, dělal i v historii Kuby. Skutečností je, že on střílel své odpůrce, popravoval je. Přál bych si, aby to tak nebylo, ale je to fakt. Historii je třeba vypravovat přesně tak, jak se stala. Pravda je, že o Che Guevarovi se vytvořila velká, komerčně výdělečná legenda.
LN Když bych se vrátil k emocím Kubánců, vedle nostalgie někteří jako by cítili vinu. Za diktátora Batisty se z Havany stalo centrum drog, prostituce, heren. Ostatně váš filmový otec v jedné chvíli říká: „Zasloužíme si Krista s bičem.“ Castro přitom do Havany dorazil ve svých třiatřiceti letech s tváří podobnou Ježíšovi...
Důvod, proč revoluce vznikla, proč dnes existuje, je v rebelii mladých lidí, kteří se vzbouřili proti Batistovi. Ten opustil principy ústavy a toleroval praktiky teroru. Myslím si tedy, že tato snaha za odstranění Batisty a jeho režimu revoluci pomohla. Je třeba ale říci, že manifest hnutí 26. července (hnutí ozbrojeného povstání vedené Castrem pozn. red.) rovněž hovoří o svobodných volbách, návratu k demokracii. Během prvního roku revoluce ale Castro začal všechna svá prohlášení překrucovat.
LN Jiná z vět, která mě zaujala, jsou slova šéfa kabaretu El Tropico Fica, kterého jste ztvárnil. Říká: „Na Kubu se nevrátím, je to nebezpečné pro mou duši.“ Faktem je, že dnes mnozí Kubánci na ostrově žijí v pasivitě, rezignaci. Symbolicky nedokáží vstát od stolu, kde hrají domino. Zachránil jste si duši svým odchodem z Kuby?
Podívejte, už v polovině roku 1962, tedy dva a půl roku od začátku revoluce, začal Fidel Castro upouštět od svých slibů. Nevrátil se k demokratické ústavě z roku 1940, nepřipustil svobodné volby. Ve filmu ostatně říká, že Kuba již žádné volby nepotřebuje, protože si lid již zvolil revoluci. Začal jednoduše brát moc jen do svých rukou. Přišla chvíle, kdy rodiče přestali mít právo na svoje děti, ty měly pro příště patřit revoluci.
Pro mého otce to byl poslední výstražný signál k tomu, aby s námi Kubu opustil. Začal hledat zemi, kde budeme svobodní, kde budeme moci jít za svými sny, kde nám nikdo nebude přikazovat, jak máme žít, jak máme myslet. Kdybychom tehdy neodešli, teď tady s vámi nemluvím. Jedním heslem revoluce jsem se ale vlastně i já řídil. Na zdech v Havaně tehdy stálo, že zpátky ani krok. Ten jsem nikdy neudělal.
LN Jak je možné, že jste ve Spojených státech dlouhých šestnáct let nenašel pro svůj film investory, proč váš projekt nepodpořili?
Těch důvodů je mnoho. Často jsem například slyšel, ano, tvůj nápad je zajímavý, ale nám Američanům se to nehodí. Tomu příběhu jednoduše neporozuměli. Jiní mi popřáli hodně štěstí, druzí s něčím nesouhlasili, třetí argumentovali pochybným komerčním úspěchem. Důležité je, že jsem se dočkal.
LN Zaslechl jsem, že jste byl připraven hrát klidně i roli stárnoucího otce.
Víte, tenhle film je mým životním dílem. Říkal jsem si, že když pro mě kvůli věku nebude role některého z bratrů, obsadím se do postavy otce.
LN Co říkáte na to, že někteří vaši kolegové z branže, jako například Kevin Costner, se kterým jste si zahrál ve filmu Neúplatní, na Kubu jezdí a de facto tak „legalizují“ režim Fidela Castra?
It is disappointing (García se ptá, jak se zklamání řekne ve španělštině). Také bych řekl, že jsou naivní, protože neznají kubánskou historii, neznají činy Castra. Kdyby ano, nemohli by mu podat ruku.
