Úplně nejradši mám kůži. Také mám rád továrny. Miluji kouř na obloze, miluji kaluže oleje. A mám rád dráty a rozbité sklo a pot a pistole a sliny. A auta a výfukové plyny a motoresty. A také zuby... - Svět oblíbených věcí Davida Lynche je stejně bizarní jako svět jako filmů. Je plný vzrušujícího tajemství, jímž se lze takřka donekonečna opájet. Kdo ho bude chtít pochopit, jako by propíchl bublinu: kouzlo se rozprskne a zmizí.
"Film pochopitelně umí vyprávět jednoduché příběhy, ale nejkrásnější je, když má v sobě něco, co se zpět do slov převést nedá. Každý si film může vysvětlit sám pro sebe, důležitý je nás vnitřní pocit," vyznává se Lynch z lásky k abstrakci, kterou ve filmu ovládá jako nikdo druhý.
Divákům, kteří snad měli problémy proniknout do jeho Modrého sametu, Zběsilosti v srdci, Lost Highway nebo Mulholland Drive, vzkazuje, aby nezapomínali na intuici: "Díky ní chápeme i zdánlivě iracionální věci, umožňuje nám jakýsi vyšší stupeň porozumění."
Do kina jsem nechodil
"Jako kluk jsem skoro vůbec nechodil do kina. Knížky jsem nečetl a obrazy mě nezajímaly. Nekoukal jsem na televizi. Poslouchal jsem hudbu, ale nijak nábožně. Jediné, čím jsem se opravdu zabýval, bylo kreslení. Pozoroval jsem život ve velkých detailech, například slinu smíšenou s krví. Hodně jsem snil a svět mi připadal nádherný," vzpomíná David Lynch na dětství prožité v Montaně, sousedním Idahu a ve státě Washington. Jeho otec tam dělal "vědce přes lesy", hluboké borovicové lesy, které o mnoho let později hrály tak důležitou roli v seriálu Městečko Twin Peaks.
O filmu v mládí David Lynch nikdy neuvažoval, přišlo to až později, když studoval malířství: "Chtěl jsem, aby se moje obrazy hýbaly, a k tomu jsem mohl dospět jedině filmovými prostředky. Ta fantastická činnost mě uchvátila a od té doby jsem začal dělat film."
Za své největší učitele označuje Felliniho (stejně jako Lynch se narodil 20. 1.), Bergmana, Kubricka, Hitchcocka, ale i Jacquese Tatiho. "Filmy, které miluji, jsou spíše starší a vždycky je v nich nějaké procento abstrakce," říká.
Své oblíbence Lynch objevil díky Františku Danielovi, Čechovi, který přednášel na Americkém filmovém institutu. "Pomohl řadě filmařů, byl to mimořádně nesobecký člověk, nikdo nerozuměl filmu, jako on," vzpomínal na svého učitele při jedné ze svých pražských návštěv Lynch. Společně plánovali, že v Praze natočí Kafkovu Proměnu, měli dokonce hotový scénář. Nestalo se.
Lynch tedy v Praze se skladatelem Angelem Badalamentim natočil alespoň hudbu ke svým filmům - třeba k Modrému sametu nebo Lost Highway. "V Praze je něco ve vzduchu, co prosakuje i do hudby," tvrdí Lynch. Zdejší klima je mu blízké i proto, že obdivuje evropskou filmovou tradici, její vnímavost a otevřenost: "Identifikuji se s evropským způsobem natáčení filmů, ale jinak jsem opravdu velmi americký."
Evropský syndrom
Podobně jako Woody Allen má i David Lynch mnohem více fanoušků v Evropě než v USA. Pro ty, kteří jsou schopni čtyřiadvacet hodin v kuse sledovat Městečko Twin Peaks je takřka nepochopitelné, že v Americe tenhle seriál "dopadl špatně". Podobně mají pro Lynchovu tvorbu větší pochopení poroty velkých evropských festivalů než členové Americké filmové akademie.
Lynchův recept na osobitý film vypadá podezřele jednoduše. Herce si například vybírá výhradně podle fotografií: "Zajímají mě jejich tváře, dívám se jim do očí. Teprve pak se s nimi setkám, rozhodne pocit, který ve mně vyvolají." Fakt je, že málokdo má takový nos na objevování krásných a talentovaných hereček - naposledy to byla Naomi Wattsová v Mulholland Drive.
Lynch bývá označován za tvůrce, který staví na své výtvarné zkušenosti, ale všechny filmové komponenty jsou podle něj stejně důležité: "Někdy se vizuální představa promění v část příběhu, jindy dá vodítko k jeho obrazové podobě. Funguje to oběma směry, vše plyne společně, neexistují žádná daná pravidla, ale nakonec do sebe musí všechny díly přesně zapadnout. Teprve pak může vzniknout něco kloudného."
Kdyby nebyl filmařem, pracoval by prý David Lynch jako chirurg nebo vědec ve výzkumu. Rozhodně by ale experimentoval. Ačkoli představa, že by světová kinematografie byla chudší o některý z Lynchových filmů, respektive o všechny, je jen velmi obtížně představitelná. Lynch v ní totiž reprezentuje jednu samostatnou a nenahraditelnou kapitolu. Jeho tvorba se ničemu nepodobá a zatím ji nikdo (naštěstí) nedokázal napodobit. Nikdo nedokáže odhalovat temné stránky duše s tak nápaditou filmařskou nonšalancí a děsivostí zároveň. A nikdo nedokáže dostat do filmu tolik tajemství.
