ČT zařadila do hlavního vysílacího času dva pořady dramaturgicky koncipované právě s ohledem na 17. listopad: televizní snímek Jaromíra Polišenského Stříbrná vůně mrazu a dokument o Vlastě Chramostové a Stanislavu Milotovi Paralelní portrét. Do „sametového“ výběru tematicky zapadá i dokument 11 pater ideálu vysílaný na ČT 2, podvečerní Vzpomínka na Karla Kryla nebo odpolední Obžalovaný, kterého v roce 1964 natočili Ján Kadár s Elmarem Klosem.
Ze strany ČT je cítit evidentní snaha obstát se ctí a dát najevo, že připomínka výročí nemusí nutně znamenat odklon od divácky vděčných formátů. Zato zařazení Pravé blondýnky na Nově, jinak docela milé komedie, lze považovat za výsměch, takřka jakýkoli jiný film by včerejšímu večeru slušel lépe.
Vezmeme-li v úvahu, jak tenký led představuje naše nedávná historie, je Stříbrná vůně mrazu odvážným kouskem. Scenárista Václav Holanec přišel s příběhem, který má své předchůdce ve velkých dramatických dílech: zapovězená láska na pozadí cválajících dějin. V tomto případě jde o začátek roku 1990, kdy se pod tíhou událostí zastřelí soudruh poslanec. Čerstvá vdova (Jana Janěková) pak najde útočiště v náručí výrazně mladšího kolegy (v nelehké roli výborný Martin Písařík), jehož budoucnost se slibně rýsuje na kandidátce Občanského fóra. Milostný románek tlačí kupředu heslo „nejsme jako oni“, touha nepohřbít v revolučním opojení veškerou morálku a snaha zorientovat se v lidech, kteří houfně převlékali kabáty.
Kdyby zůstalo jen u dvou základních tematických poloh - nerovného mileneckého vztahu a divoké doby, kdy si nikdo neuměl představit, co bude za pár týdnů či měsíců - bylo by to v pořádku. Ale tvůrci měli potřebu příběh přikořenit pseudokriminální zápletkou nebo senzibilními schopnostmi hrdinky. Pokud by se na ušetřeném prostoru více rozehrála psychologie postav, byl by výsledek přesvědčivější. Režisér Jaromír Polišenský už natočil lepší snímky (In nomine patris), ale ani tento pokus nebyl marný.
Manželská dvojice Vlasta Chramostová a Stanislav Milota poskytla víc než vděčný materiál pro dokument Jaroslava Brabce Paralelní portrét. Pohnuté osudy herečky a kameramana se všemi vrcholy, propady, přehmaty i vítězstvími do značné míry kopírují historii naší země. Oba protagonisté navíc dokázali na mnoha místech odlehčit tíze témat nadhledem a humorem - velmi zdařilá zpráva o lidech, umělcích a době.
O stejné době, ale jiných lidech podával zprávu dokument Andrey Prenghyové 11 pater ideálu. Příběh Kolektivního domu v Litvínově dílem s humorem, dílem docela smutně vyprávěl o naivitě socialistického kolektivního soužití, z jehož zajetí se mnozí dodnes neosvobodili.
