V permanentní domácí olympiádě cen patří Tháliím velká publicita, daná faktem, že se udělují v živém televizním přenosu v sobotním prime time. Tak tomu je v posledních letech a bylo tomu i letos.
Kdy vznikla pověst této ceny jako té nejdůležitější se už téměř nedá zjistit. Nicméně symbióza s Českou televizi je pro obě strany výhodná, vzájemně si tak poskytují publicitu. To, že Ceny Thálie neposuzují divadlo komplexně, je pak vedlejší.
Jedno je jisté, dožadovat se spravedlnosti u hereckých cen je nesmysl. Všichni letošní nominovaní i laureáti jsou výborní umělci a dostat cenu za určitý obor může vždy jen jeden. Jsou však určité a ne zcela zanedbatelné nuance.
Především kritéria, podle kterých se nakonec ceny udělují, nikdo nezná, což je vleklá potíž, na kterou se stále poukazuje.
Ceny v závěru uděluje Kolegium Herecké asociace a jeho členové tak činí podle svého vkusu, což svým způsobem devalvuje práci jednotlivých komisí, které objíždějí divadla a hodnotí.
To, že letošní cenu za celoživotní mistrovství v oboru opera odmítla převzít pěvkyně Naděžda Kniplová, není tudíž žádný kapric operní divy, ale vršek ledovce.
Kniplová byla pěvkyně světového kalibru a vzpomenout na ni v osmnáctém ročníku je přece jenom poněkud nepatřičné, měla jít na řadu s Libuší Domanínskou, Miladou Šubrtovou či Ludmilou Dvořákovou.
Problém u této kategorie existuje již dlouhou dobu, ostatně letošní laureátka Jiřina Bohdalová by si tuto cenu zasloužila už dávno, přesto ji předběhly jiné méně významné kolegyně.
Totéž třeba platí o Marii Tomášové, velké divadelní hvězdě 60. let, kterou navíc v nejlepších letech komunisté odstavili, na tu si Herecká asociace vzpomněla předloni. Je to jednoduché – dobrých herců je dost, ale vrcholy jsou jiná kategorie a ty domácí jsou velice dobře přehlédnutelné.
Nelze nevidět, že tu existují jisté osobní preference a vazby a to se pak v systému bez jasných pravidel promítne tímto způsobem.
Unylé humory
Nadělování cen za celoživotní mistrovství je velmi citlivá záležitost a Herecká asociace měla už dávno zvážit, zda nedávat ceny dvě za každý obor.
Letošní ceremoniál moderoval opět Antonín Procházka a předvedl vcelku unylé humory, v čemž ho následovali i laureáti, vyjma Jiřiny Bohdalové, která sršela energií.
Nepříliš vhodná inovace z loňska, kdy nominovaní umělci sedí na jevišti jako v autobuse, se letos "vylepšila" o další problematický nápad. Při vyhlašování museli všichni "uchazeči" o cenu vystoupit na forbínu, kde se jeden či dva dozvěděli, že nic nedostali a šli si zase sednout.
S dotáčkami, v nichž se představují herecké výkony, jsou potíže odjakživa a ani letos se nepodařilo najít přijatelný způsob, dumání nominovaných nad rolemi také nebylo ono.
Jednoduše ne každý umí o své roli tak inteligentně a přesně promluvit jako například Jiří Štěpnička. Ke konkrétním výsledkům snad jen to, že v posuzování hereckých výkonů jde nejen o to, jak kdo hraje, ale také v čem.
Čtěte také |
Tháliím bylo nesčíslněkrát vytýkáno, že když se chtěla cena udělit, udělila se, ať šlo o tzv. herecký melouch, jiný obor, bulvár či vyčpělou hru.
Takže ceremoniál v Národním nadále působí exkluzivně, pan ministr Besser to Herecké asociaci posvětil i zaplatil, neboť to, že si kolegové z oboru udělují ceny, považuje neznámo proč "za nejvyšší možné oceněním jaké lze v lidském konání dosáhnout".
Jenomže celá tahle fasáda má značné trhliny a Herecká asociace by se také mohla nad kritickými připomínkami jednou zamyslet a aspoň udělat pravidla čitelnější.
A to ani nemluvě o tom, že pro ni neexistuje tak tradiční obor jako loutkářství a alternativní divadlo a další mezioborové aktivity.
