ZZ Top u nás koncertovali několikrát a pokaždé to bylo větší či menší zklamání. Kapela jela jaksi na volnoběh, moc jí to nešlapalo, případně jí dlouho trvalo, než se žádoucím způsobem rozjela. Show nikdy nechyběla, Gibbons s dnes už nežijícím basistou Dustym Hillem měnili kytary, hru doprovázely projekce typického obsahu, bylo to zábavné, ale hudebně nijak strhující.
Pumpaři z Texasu
Kapela, které frontman říká The BFG’s (což jsou jeho iniciály Billy F. Gibbons), je podobně jako ZZ Top trio. Tvoří ho kytarista Austin Hanks a bubeník John Douglas (člen Aerosmith). Dvě elektrické kytary a bicí, tedy bez baskytary, je klasický model takzvaného Hill Country Blues, žánru, který se má dodnes velmi k světu v povodí Mississippi, a představuje nejsyrovější, někdo tvrdí vysloveně garážovou či punkovou podobu bluesové muziky (ve svých začátcích z něj vyšly takové kapely jako The Black Keys nebo The White Stripes).
BILLY GIBBONS & THE BFG’S Praha, O2 universum 26. 6. 2023, pořádala agentura Liver Music |
Není to ale tak jednoduché. Zatímco Billy Gibbons hraje standardní doprovodné party a věnuje se hlavně sólům, Austin Hanks má zvuk kytary v některých písních elektronicky modifikovaný takzvaným octaverem, který zvuk strun transponuje o oktávu níž, a zvuk tedy vlastně supluje baskytaru. Zároveň ale hraje i doprovodné kytarové party, takže vlastně – zjednodušeně řečeno – zastane dvě pozice najednou.
Někoho mohl překvapit repertoár koncertu – přestože Billy Gibbons vydal tři sólová alba, a rozhodně by tedy měl z čeho čerpat, devět ze sedmnácti písniček pocházelo z repertoáru ZZ Top. Ale jaký to byl rozdíl! Skoro by se chtělo říct, že Gibbons je hraje se svou novou kapelou proto, aby si je konečně užil a předvedl je posluchačům v bezuzdně šlapající podobě, tedy tak, jak měly vždycky znít. Byly, pravda, přímočařejší, protože zatímco ZZ Top používali nejrůznější druhy zkreslení zvuků (ty zejména na pozdnějších deskách, ale v mírnější podobě i na koncertech), v průběhu pondělního koncertu se vlastně zvuk neměnil, s výjimkou Hanksových kytarovo-basových modifikací.
Nebyly ani žádné projekce, nic, co by rozptylovalo posluchačovu pozornost, samozřejmě kromě typických Gibbonsových „tanečků“ a bizarního okostýmování obou kytaristů. Ti připomínali pumpaře odněkud z pouštní čerpací stanice v Texasu, přioděné v kombinézách, ale s kovbojskými šátky a klobouky, ověšeni řetězy a samozřejmě s černočernými brýlemi na očích. Tahle kostýmová výprava ale byla vlastně to jediné, co vizuálně spojovalo kapelu se ZZ Top.
Na nudu nezbyl čas
Přestože hudba, která se hrála, měla podobná východiska, tedy v blues, boogie, případně byla mírně ovoněna šedesátkovým rockem a hard rockem, první dvě třetiny koncertu byly výrazově dost členité. Na jedné straně zztopácké hitovky typu úvodní Got Me Under Pressure, Beer Drinkers & Hell Raisers nebo Gimme All Your Lovin’, na druhé straně třeba úprava soulového hitu Treat Her Right Roye Heada, poměrně „věrná“ Foxy Lady Jimiho Hendrixe nebo jeden z nejslavnějších bluesových standardů vůbec Rollin’ and Tumblin’, jehož stopa vede až do dvacátých let minulého století, ale proslavil jej hlavně v době poválečné Muddy Waters a po něm Claptonovi Cream.
Poslední třetina vystoupení byla vzhledem ke stoprocentně zztopovskému repertoáru (pět finálových kousků po sobě) poněkud monotematická, vzhledem k velmi úsporné délce koncertu (trval necelou hodinu a půl) se ale skončilo skutečně v nejlepším a na nudu nakonec nezbyl čas. Zvlášť když celá show vyvrcholila svižným hookerovským boogie La Grange. Jestli něco Gibbons dokonale ovládá, tak je to právě tahle muzika.
Přímočará záležitost
Hráčsky byl samozřejmě koncert sólovou doménou Billyho Gibbonse, v tomto smyslu nepustil frontman ani jednoho ze svých parťáků ke slovu. Gibbons není žádný velký kytarista v pravém slova smyslu, do virtuoza má daleko, a popravdě řečeno, vlastně hraje v různých drobných posunech pořád jedno jediné sólo. Hraje ale s takovým přehledem, nadhledem a přitom také vášní, že ho nerozhodí ani žádné zaškobrtnutí, občasný pazvuk, který mu zpod prstů unikne, to všechno patří k jeho „špinavému“ a tak trochu „vidláckému“ stylu.
Přestože to občas vypadá, že se muzikanti přímo na pódiu domlouvají na formách písniček, tedy na tom, kdy přijde sólo, jak dlouhé bude a kterou částí song vyvrcholí, vše je evidentně dokonale připraveno. To je vidět zejména na naprosto dokonalém načasování stoptimů a podobných prostředků, které povyšují hru tria na vyšší a posluchačsky mnohem efektnější úroveň.
Jít na koncert Billyho Gibbonse s představou sofistikovaného intelektuálního povyražení by byl hrubý omyl. Kdo se připravil na přímočarou typicky americkou bluesrockovou zábavu s kapkou bizarnosti, nemohl být zklamán, dostalo se mu jí vrchovatě.
