Vazby mezi členy The Residents a Už jsme doma (UJD) jsou dlouholeté. Čeští hudebníci vyhledali setkání s americkým uměleckým kolektivem nedlouho po pádu železné opony. V roce 1995 se pak díky muzikantským schopnostem a také příbuznému nazírání na multimediální umění dočkali přizvání do projektu Residents. Hráli tehdy v programu Freak Show Live, kapelník UJD Miroslav Wanek se dokonce stal hudebním režisérem projektu.
Základ alba Moravské setkání vznikl už před deseti lety, přesně 20. října 2010. Impulzem k tehdejší spolupráci se stala výstava ikonických výtvarných návrhů, masek či kostýmů anonymně vystupující kapely, pořádaná v olomoucké galerii Caesar. Logickým nápadem bylo spojit výstavu s koncertní prezentací hudby Residents. A kdo jiný by měl skladby Residents zahrát než UJD. Jelikož byl kromě kalifornské výtvarnice Leigh Barbierové pozván na vernisáž výstavy také zpěvák Residents, vystupující pod uměleckým jménem Randy Rose, nabídla se možnost společného vystoupení.
I když k prvnímu pokusu studiově dotáhnout záznam došlo už v roce 2013, zřejmě by zůstalo jen u příležitostného pódiového setkání. Nebýt trvalého zájmu příznivců obou skupin o záznam koncertu, který se díky své výjimečnosti stal malým fanouškovským kultem. O čemž svědčí i fakt, že mezi posluchači od začátku koloval amatérský snímek, pořízený „pirátsky“ návštěvníky koncertu.
Zvědavost posluchačů znovu probudilo vydání výňatku z živého snímku, skladby Never Known Quiestions, na kompilačním albu The Godfather Of Odd – A Hardy Fox Tribute (2019, šlo o poctu zesnulému členu Residents, který jako jediný, těsně před smrtí, odhalil svoji identitu). Miroslav Wanek se tudíž vrátil ke zvukově nedokonalé nahrávce, s typickým perfekcionalismem ji vycizeloval a připravil k vydání. V létě 2020 vyšel záznam na mezinárodním trhu prostřednictvím značky Klaggalerie, nyní se objevuje i u nás.
Moravské setkání není v pravém smyslu živá deska. Ke koncertnímu snímku přidali členové UJD v nahrávacím studiu řadu dohrávek, vymazali nedokonalosti, nahradili je novými nástrojovými linkami. V Six More Miles (To The Graveyard) přibyl i part violoncella, o který se dodatečně postaral hostující virtuos Josef Klíč, známý jak posluchačům klasické hudby, tak undergroundu.
Je ovšem třeba dodat, že tímto způsobem k živému materiálu běžně přistupuje řada světových kapel a „skromně“ se zapomene zmínit. V tomto případě nejde o žádný podvod, ale o přiznané cizelování, o snahu dosáhnout kvalitního soundu. Podobnými kolážemi pódiového a studiového natáčení ostatně proslul třeba Frank Zappa. Deska sice není ani ryba, ani rak, zato dokázala zachytit energii a atmosféru koncertu a přitom má dobrý zvuk a čitelnou dynamiku.
Album je cenné samotným hudebním materiálem a jeho pojetím. Nejenže zmíněnou kompozici Never Known Questions samotní Residents nikdy nehráli naživo. Příznivcům obou kapel není třeba vysvětlovat, že po čistě hudební, nástrojové a aranžérské stránce nemají UJD a Residents mnoho společného, spřízněnost je jiného druhu. Přearanžování skladeb Residents, využívajících v aranžmá ploch a jednoduchých kontur syntezátorů, pro obsazení razantní rockové kapely, přináší novou kvalitu samo o sobě. Přebrání melodických motivů trubkou, frenetický nápor zkreslených kytar, baskytary a bicích, to vše dává kompozicím další rozměr.
Namátkou skladba My Windows působí, jako kdyby si ji napsali UJD sami. Ani na vteřinu je nelze podezřívat z pouhé mechanické interpretace. K předlohám přistoupili Wanek a spol. opravdu tvůrčím způsobem. Přearanžování ovšem neznamená, že by se z písní vytratila nezaměnitelná poťouchlá pitoresknost.
Zajímavý je i výběr repertoáru. Převažují skladby z programu Talking Light (2010), které měl Randy Rose díky probíhajícímu turné Residents v živé paměti. Došlo ovšem i na rarity, vybrané do programu na přání UJD.
Na skladbu The Spot od dlouholetého spolupracovníka Residents, anglického zpěváka a kytaristy Snakefingera (Philipa Lithmana, 1949–1987), a na Santa Dog, jednu z vůbec prvních kompozic vydaných v roce 1972 pod hlavičkou Residents. Obě skladby totiž hrával Wanek v 80. letech se skupinou FPB. Skutečnými bonbonky jsou svérázné „covery coverů“ jako This Is A Man’s Man’s Man’s Word od Jamese Browna, upravené ovšem nikoliv na základě originálu, ale optikou Residents.
