Pamětníci ještě vzpomínají na váš koncert v roce 1989, na pořádný nářez a zkrvavené ruce kytaristy Petra Solowky. Jací jsou Wedding Present dnes?
Samozřejmě jsme se trochu změnili. Jestli jsem na něco v kariéře Wedding Present hrdý, tak na to, že se v každé své epoše někam posunuli. Nemám rád kapely, které udělají desku a zní stejně jako to loňská. Třeba R.E.M. je celkem dobrá kapela, ale zní pořád stejně. V době, když jsme tu s Wedding Present hráli, tak se nám líbila rychlá, agresivní muzika, později jsme byli temnější a pomalejší, později zas trochu popovější. Dneska, protože jde o návrat Wedding Present, hrajeme něco jako výběr největších hitů, takže jsme vybrali z každého období něco.
Mají vybrané písničky něco společného?
Jediný spojovací článek je vlastně můj hlas a kytara. Těžko to můžu víc hodnotit, protože jsem součástí kapely, ale myslím, že to funguje. Některé písničky z minula ale dnes nefungují, jiné zní zase líp, než tehdy. Znamená to tedy, že koncerty jsou celkem pestré, jsou v nich různé hudební styly. Kdežto dřív to bylo hlavně rychle.
V roce 1997 jste kapelu rozpustil a se svojí přítelkyní Sally Murell jste natáčeli pod hlavičkou Cinerama hudbu ovlivněnou filmem. Máte tak rád filmy, nebo jste si chtěl vyzkoušet jiný druh muziky?
Hlavně mám rád filmové skladatele, jako je John Barry nebo Ennio Morricone. Wedding Present ale vždycky byla kytarovka, nemohl jsem lidem v kapele říct: Teď budeme mít smyčce, trumpety, flétny a klávesy. Tehdy to byly různé světy, takže jsem se rozhodl vyzkoušet sám sebe a nahrávat sólově.
Myslíte, že v dnešních Wedding Present jsou ty filmové melodie slyšet?
Určitě, nemůžu přeci přehlížet sedm nebo osm let Cineramy. Když jsme s Wedding Present natáčeli desku Take Fountain, na konec písniček jsme přidali věci ve filmovém stylu, jako od Morriconeho. Písničky měly příchuť Cineramy, zněly tak trochu jako z filmu. Před Cineramou byli Wedding Present klasická rokenrolová kapela, ale teď jsme o něco pestřejší.
Když jste se se Sally rozešli, odjel jste do Seattlu připravovat nové písničky pro Wedding Present. Proč právě tam?
Po rozchodu se Sally jsem prostě chtěl změnu, opustit Leeds. Seattle je moje oblíbené americké město, dobře ho znám, protože jsme tam už před lety natáčeli. Vlastně působí hodně evropsky, navíc tam mám spoustu přátel a známých.
V 80. letech jste byli často srovnáváni s The Smiths. Myslíte, že poprávu?
Určitě jsme spolu nezápasili, to spíš jejich fanoušci měli rádi nás a naši fanoušci zase je. Měl jsem moc rád věci The Smiths z počátku 80. let, líbily se mi texty, přišly mi zajímavé a poetické. Ale když si ty desky poslechnu dneska, tak dobře nezní, jako kdyby zestárly.
Na stanici BBC 6 hodnotíte nové desky. Jak se vám líbí sólovka Morrisseyho, bývalého zpěváka The Smiths?
Musím se přiznat, že vlastně jeho nové věci moc neznám. Slyšel jsem jen jeho singly. Je jasné, že slaví velký návrat.
Návrat slaví i hudba, kterou jste hráli už před dvaceti lety. Znovu jsou v módě kytary. Proto jste Wedding Present obnovili?
Že jsme obnovili Wedding Present zrovna v takové době je spíš souhra okolností než záměr. Máte ale pravdu, že kolem je spousta muziky, jakou jsme tehdy hráli. Lidi si říkají: Tady je originál!
Když slyšíte dnešní kytarovky, jsou vám blízké, nebo vám připadají jako kopie?
Blízkost necítím, na to už jsem moc starý. Ale vždycky jsem moc opatrný říkat, že nějaká kapela zní jako staří Wedding Present. Třeba s nimi příští týden budete mluvit a zjistíte, že Wedding Present nikdy neslyšeli. Muzika se prostě pohybuje v kruzích, což je hlavně věc módy.
Je pro vás móda důležitá?
Určitě, velmi mě zajímá, jak se vyvíjí popkultura. Ironické je, že Wedding Present byli módní asi tak dva týdny v roce 1986 a od té doby jsme spíš nemoderní, protože se nám do takové hry nechce. To mají The Wedding Present společného s The Fall nebo New Order a třeba s Morrisseym. Zůstávali jsme tak trochu stranou. Jsem spíš takový fanoušek, sleduju módu pečlivě ale z povzdálí. Vlastně mě filmy, popová muzika a komiksy baví víc než knihy o dějinách. Možná jsem trochu dětinský...
Zmínil jste The Fall - stejně jako vy byli oblíbenou kapelou Johna Peela. Bylo to pro vás důležité?
Možná nejdůležitější. Když jsme začínali, měl obrovské slovo. Byl jediným britským DJem na celonárodním rádiu, který by naši desku zahrál. Když se vaše kapela Peelovi líbila, měli jste šanci se chytnout. Lidi říkali: To máte velké štěstí, že je John Peel váš fanoušek. Měli pravdu, ale bylo to vlastně logické. Vždyť jsme s jeho programem vyrůstali, poslouchali jsme ho, takže naši kapelu ovlivnil svým vkusem ještě dřív, než vznikla. Spíš by mě překvapilo, kdyby se mu Wedding Present nelíbili, což asi zní hrozně, ale je to tak.
Skoro všechny recenze na vaše současné koncerty jsou nadšené, pisatelé však poznamenávají, že většině lidí v publiku je přes třicet. Všímáte si takových věcí?
Záleží na tom, kde hrajeme. V Británii se hudba řídí módou, takže pro mladé jsme prostě zastaralí. V USA je to jednodušší: Hrajou dobře? Tak si je půjdu poslechnout. Nevím, jestli je to lepší nebo horší, jen to znamená, že v Británii se móda střídá rychle, což může být zajímavé a možná by pop music právě taková měla být.
Samozřejmě jsme se trochu změnili. Jestli jsem na něco v kariéře Wedding Present hrdý, tak na to, že se v každé své epoše někam posunuli. Nemám rád kapely, které udělají desku a zní stejně jako to loňská. Třeba R.E.M. je celkem dobrá kapela, ale zní pořád stejně. V době, když jsme tu s Wedding Present hráli, tak se nám líbila rychlá, agresivní muzika, později jsme byli temnější a pomalejší, později zas trochu popovější. Dneska, protože jde o návrat Wedding Present, hrajeme něco jako výběr největších hitů, takže jsme vybrali z každého období něco.
Mají vybrané písničky něco společného?
Jediný spojovací článek je vlastně můj hlas a kytara. Těžko to můžu víc hodnotit, protože jsem součástí kapely, ale myslím, že to funguje. Některé písničky z minula ale dnes nefungují, jiné zní zase líp, než tehdy. Znamená to tedy, že koncerty jsou celkem pestré, jsou v nich různé hudební styly. Kdežto dřív to bylo hlavně rychle.
V roce 1997 jste kapelu rozpustil a se svojí přítelkyní Sally Murell jste natáčeli pod hlavičkou Cinerama hudbu ovlivněnou filmem. Máte tak rád filmy, nebo jste si chtěl vyzkoušet jiný druh muziky?
Hlavně mám rád filmové skladatele, jako je John Barry nebo Ennio Morricone. Wedding Present ale vždycky byla kytarovka, nemohl jsem lidem v kapele říct: Teď budeme mít smyčce, trumpety, flétny a klávesy. Tehdy to byly různé světy, takže jsem se rozhodl vyzkoušet sám sebe a nahrávat sólově.
Myslíte, že v dnešních Wedding Present jsou ty filmové melodie slyšet?
Určitě, nemůžu přeci přehlížet sedm nebo osm let Cineramy. Když jsme s Wedding Present natáčeli desku Take Fountain, na konec písniček jsme přidali věci ve filmovém stylu, jako od Morriconeho. Písničky měly příchuť Cineramy, zněly tak trochu jako z filmu. Před Cineramou byli Wedding Present klasická rokenrolová kapela, ale teď jsme o něco pestřejší.
Když jste se se Sally rozešli, odjel jste do Seattlu připravovat nové písničky pro Wedding Present. Proč právě tam?
Po rozchodu se Sally jsem prostě chtěl změnu, opustit Leeds. Seattle je moje oblíbené americké město, dobře ho znám, protože jsme tam už před lety natáčeli. Vlastně působí hodně evropsky, navíc tam mám spoustu přátel a známých.
V 80. letech jste byli často srovnáváni s The Smiths. Myslíte, že poprávu?
Určitě jsme spolu nezápasili, to spíš jejich fanoušci měli rádi nás a naši fanoušci zase je. Měl jsem moc rád věci The Smiths z počátku 80. let, líbily se mi texty, přišly mi zajímavé a poetické. Ale když si ty desky poslechnu dneska, tak dobře nezní, jako kdyby zestárly.
Na stanici BBC 6 hodnotíte nové desky. Jak se vám líbí sólovka Morrisseyho, bývalého zpěváka The Smiths?
Musím se přiznat, že vlastně jeho nové věci moc neznám. Slyšel jsem jen jeho singly. Je jasné, že slaví velký návrat.
Návrat slaví i hudba, kterou jste hráli už před dvaceti lety. Znovu jsou v módě kytary. Proto jste Wedding Present obnovili?
Že jsme obnovili Wedding Present zrovna v takové době je spíš souhra okolností než záměr. Máte ale pravdu, že kolem je spousta muziky, jakou jsme tehdy hráli. Lidi si říkají: Tady je originál!
Když slyšíte dnešní kytarovky, jsou vám blízké, nebo vám připadají jako kopie?
Blízkost necítím, na to už jsem moc starý. Ale vždycky jsem moc opatrný říkat, že nějaká kapela zní jako staří Wedding Present. Třeba s nimi příští týden budete mluvit a zjistíte, že Wedding Present nikdy neslyšeli. Muzika se prostě pohybuje v kruzích, což je hlavně věc módy.
Je pro vás móda důležitá?
Určitě, velmi mě zajímá, jak se vyvíjí popkultura. Ironické je, že Wedding Present byli módní asi tak dva týdny v roce 1986 a od té doby jsme spíš nemoderní, protože se nám do takové hry nechce. To mají The Wedding Present společného s The Fall nebo New Order a třeba s Morrisseym. Zůstávali jsme tak trochu stranou. Jsem spíš takový fanoušek, sleduju módu pečlivě ale z povzdálí. Vlastně mě filmy, popová muzika a komiksy baví víc než knihy o dějinách. Možná jsem trochu dětinský...
Zmínil jste The Fall - stejně jako vy byli oblíbenou kapelou Johna Peela. Bylo to pro vás důležité?
Možná nejdůležitější. Když jsme začínali, měl obrovské slovo. Byl jediným britským DJem na celonárodním rádiu, který by naši desku zahrál. Když se vaše kapela Peelovi líbila, měli jste šanci se chytnout. Lidi říkali: To máte velké štěstí, že je John Peel váš fanoušek. Měli pravdu, ale bylo to vlastně logické. Vždyť jsme s jeho programem vyrůstali, poslouchali jsme ho, takže naši kapelu ovlivnil svým vkusem ještě dřív, než vznikla. Spíš by mě překvapilo, kdyby se mu Wedding Present nelíbili, což asi zní hrozně, ale je to tak.
Skoro všechny recenze na vaše současné koncerty jsou nadšené, pisatelé však poznamenávají, že většině lidí v publiku je přes třicet. Všímáte si takových věcí?
Záleží na tom, kde hrajeme. V Británii se hudba řídí módou, takže pro mladé jsme prostě zastaralí. V USA je to jednodušší: Hrajou dobře? Tak si je půjdu poslechnout. Nevím, jestli je to lepší nebo horší, jen to znamená, že v Británii se móda střídá rychle, což může být zajímavé a možná by pop music právě taková měla být.
