Tehdy se - o prvních Vánocích první světové války - sešly v zákopech jen pár desítek metrů od sebe francouzská, německá a skotská vojska. Všem byla stejná zima, všichni měli stejný hlad a všem se stejně stýskalo po domově. Jeden z nich, známý německý tenorista, si začal zpívat Tichou noc, zpíval tak, že to slyšeli i Francouzi a Skotové... V povznesené, sváteční a takřka magické atmosféře začali vojáci jeden po druhém vylézat ze zákopů. Počáteční nedůvěra se postupně proměnila v nevídanou oslavu: Němci měli vánoční stromky a špek, Francouzi víno, Skotové skotskou a dudy... Postupně si začali nejen připíjet na zdraví a zpívat koledy, ale ukazovat fotky svých manželek a dětí a rozprávět o domově. Všichni se pak spojili na půlnoční mši, kterou na „území nikoho“ odsloužil skotský polní kurát.
Tahle událost se nemohla obejít bez následků. Střílet na anonymního nepřítele je za války věc naprosto samozřejmá. Ale střílet na někoho, s kým jste den před tím popíjeli a oslavovali narození Páně? To už dost dobře nejde.
Snímek Šťastné a veselé paradox války vystihuje velmi silně - prostřednictvím výmluvných detailů i emotivně velkorysých scén. Důležitou roli ve filmu hraje například francouzský kocour, který si bezostyšně přebíhá mezi zákopy a nerespektuje hranice území.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Šťastné a veselé |
Filmové vyprávění se důsledně snaží žádné ze tří stran nenadržovat - nevěnovat jí více prostoru či sympatií. O každého se bojíme stejně. Ostatně právě v tomto konkrétním případě nebylo vítězů a poražených - morálně vyhráli všichni, prakticky nikdo. Vojáci, jejichž osudy inspirovaly filmaře, si ve skutečnosti svou snahu po lidském řešení nelidské situace náležitě odskákali.
