LN Jaká byla nejtěžší část vaší role v Rozchodu?
Byla to velmi náročná role, fyzicky i emocionálně. A to ještě spousta scén skončila pod stolem ve střižně. Většina z nich se týkala pubertálních dětí mé postavy Suzanne. Umět jednat s dětmi je těžké tak jako tak a hrát to je ještě složitější.
LN Jak jste se cítila, když se ty scény nakonec nepoužily?
To se stává pokaždé. Stály mě hodně energie, ale zároveň chápu, proč musely pryč. Jako by patřily do jiného filmu. Tohle je film Catherine (Corsini, režisérky a scenáristky – pozn. aut.) Má radikální, kontrastní přístup k emocím. "Její" Suzanne se o věci jako jsou její děti prostě nestará, je jako vlak bez brzd, zamiluje se a jede.
LN V jakém pořadí se točilo? Suzanne prochází různými emocionálními proměnami, asi by bylo nejjednodušší natáčet scény chronologicky.
Jasně, že jsme konec natočili úplně nejdřív! (smích).
LN Bylo tedy těžké mezi těmi polohami přepínat?
Musela jsem se mít pořád na pozoru a vědět, v kterém místě scénáře zrovna jsem. Ale to je holt moje práce a už ji dělám spoustu let. Je to jako moje druhá přirozenost.
LN Suzanne je někdejší anglická au-pair, která zůstala ve Francii. Podobně jako vy...
Catherine ji napsala přímo pro mě. Když mi ten příběh vyprávěla poprvé, říkala jsem si – ach jo, to je přece úplně banální historka o nevěře. Ale to, jak ji nakonec pojala, včetně ekonomického "uvěznění" té ženy manželem, to mě zaujalo. To, odkud Suzanne pochází, mě zase tak nezajímalo, byl to prostě její background.
LN Byla jste jí za tu postavu vděčná? Velkých rolí pro ženy kolem padesátky v dnešním filmu moc není...
To, jak dnešní film kastuje herečky podle stáří, mě tak nudí! Byla jsem nadšená třeba z Adaptace, kde mají Meryl Streep a Tilda Swinton role adekvátní svému věku. Vyprávět o Suzanne a její náhlé vášni je daleko zajímavější než příběh dvou lidí, co si jsou souzeni, potkají se, zamilují se do sebe... Člověk si říká – proč se tahle zaopatřená ženská najednou úplně zblázní? Líbí se mi na ní, jak dokáže kvůli "nevhodné" lásce nechat za zády úplně všechno, bavila mě ta energie amour fou, šílené lásky. Co ale nechápu, je, proč se manželovi sama přizná, že se zamilovala. Neví, co se s ní děje, ale cítí, že to je něco velkého, a chce po něm svolení, aby v tom mohla pokračovat: je tak moc pod pantoflem, že chce mužovo svoletní i k tomu, aby se zamilovala! Je na něm zkrátka absolutně závislá. Taky mezi nimi probíhá spousta verbálního i nonverbálního násilí. Jsem moc ráda, že jsme ukázali, že domácí násilí existuje i ve střední třídě.
LN Hrálo roli, že Rozchod režírovala žena?
V některých aspektech při natáčení to poznat bylo. U milostných a násilných scén mi bylo mnohem pohodlnější, že mě režíruje žena. Catherine je vášnivá, zuřivá osoba. Dělala bych s ní znovu klidně hned zítra, byla to výjimečná a velmi intenzivní zkušenost. I když to občas dost bolelo. Catherine se se Suzanne velmi ztotožnila, vyjádřila skrz ni sebe sama. Na place křičela! To já nikdy nezvedám hlas.
LN Jaká byla spolupráce s vašimi hereckými partnery Sergim Lópezem a Yvanem Attalem?
Sergi se účastnil jen první poloviny natáčení, pak musel odejít na jiný film. A Yvan zase přišel až v půlce. Bylo divné přeladit se z jednoho na druhého. Navíc byli úplně odlišní. Například Sergi se s Catherine nikdy nehádá. Udělá, co po něm chce. Ostatní se hádají. S Yvanem už jsem kdysi pracovala, je skvělý herec, neuvěřitelně citlivý... Umí ukázat bolest muže, aniž by se změnil v malého chlapečka.
LN Jak jste v sobě evokovala bolest, vášeň a bláznivost Suzanne? Jaké máte metody?
Lovila jsem to z Catherine. Byla mi skvělou inspirací. Bez její fyzické energie, rychlosti, vnitřního motoru by Suzanne byla pomalá a jemná. Ale díky ní jede jako vlak. V tomhle mi hodně pomáhal i Sergi. Pracovali jsem velmi instinktivně.
LN Myslíte si, že vztah Suzanne a dělníka Ivana měl šanci uspět?
Kdyby měli víc peněz, mohli utéct a žít šťastně až do smrti. Ale realita je jiná. Nikdy jsem si doopravdy neuvědomila, jaké by bylo nemít vůbec nic. Tenhle film mě přiměl si to zkusit představit. Susanne žije v krásném domě na krásném místě v jižní Francii, všechno je krásné – a jen kilometr odtamtud lidé živoří v otřesných podmínkách. A ona se zrovna do jednoho takového zamiluje...
LN Původem jste Angličanka. Jak moc je pro vás těžké hrát ve francouzštině?
Je to o hodně větší výzva. Ale ve svém věku jsem ochotná je podstupovat. Francouzská kinematografie se na ženy dívá jinak než anglická: považuje si i žen v mém věku, naše emoce jsou pro francouzské filmaře zajímavější. To, že máte pár vrásek, neznamená, že jste odepsaná. Když stárnete, všechno se stává bohatší a hlubší. Komplikovanější, ale tím pádem i zajímavější. Francouzský přístup souvisí s tím, že ve Francii jsou lidé daleko míň posedlí třídním původem než v Anglii. První úspěch jsem zažila s filmem Hrst plná prachu, kde jsem hrála anglickou dámu. Režiséři si mě do tohohle typu zaškatulkovali a jen těžko se mi z něj vymaňovalo. Přišla jsem kvůli tomu o hodně pracovních nabídek. Například nedávno jsem ve filmu Nikomu to neříkej hrála lesbickou kamarádku hlavní hrdinky: to by mi v Anglii nikdo nenabídl.
LN Hrajete už desítky let. Jak se vaše kariéra vyvíjela oproti vašim původním představám?
Měla jsem TAKOVOU kliku! Jako mladá jsem si nepředstavovala, že bych se dala k filmu, viděla jsem se jako divadelní herečka. Což jsem vlastně taky. První můj film byla strašně divná zkušenost: režíroval ho Prince, ten zpěvák, a měla jsem v něm fakt zvláštní repliky. Svou práci jsem si začala opravdu užívat až po čtyříctce.
LN S jakým filmem přišel ten zlom?
Asi s žádným, byla to spíš divadelní hra. Ne, že by mě hraní před tím nebavilo. Moc jsem si užila práci na Čtyřech svatbách a jednom pohřbu, to bylo fajn, a na Mission: Impossible, tam to zase bylo bláznivé. Ale ty emocionální věci jako Anglický pacient mě moc nebraly. Jasně, byla jsem si vědoma, že dělat s Anthonym Minghellou, Ralphem Fiennesem a těmihle výjimečnými lidmi je výjimečná zkušenost. Ale bylo to intenzivní, skoro bolestné. Nikdy jsem se nenaučila užívat si bolest. Až v divadle jsem se naučila procházet náročnými rolemi a vyjít z nich nepoznamenaná. Díky tomu jsem teď statečnější a schopná oddat se i věcem, které můžou bolet. Užívám si teď filmování daleko víc než dřív.
LN Zpátky k sociálním významům Rozchodu. Není ten film k Suzannině manželovi trochu nespravedlivý? Není přece jeho vina, že je bohatý, miluje svou manželku a chce si ji udržet... Není to jeho chyba, ale nemusí se chovat jako blbec. Nemá právo omezovat lidi kolem sebe, chovat se k nim jako k psům, vyhazovat je z domu, nechávat je zavřít... Žárlivost to neomlouvá.
LN Ale je napsaný trochu jednorozměrně...
Možná, ale Yvan ho hraje s takovou citlivostí, že tam jsou momenty, kde vidíte, jak ohavný je, ale zároveň vám je ho líto. On tu strašnou situaci pomohl vytvořit, nebral Suzanne jako osobnost, jako partnera.
LN Kdyby Suzanne tolik nepospíchala, mohl se jí odchod z manželství povést.
Ano, pospíchá. Ale to je zkrátka vášeň. Její zoufalství čerpá i z toho, že si uvědomuje, že má možná poslední šanci na lásku. Stárne. Opouští loď, protože se bojí, že se brzo ocitne na konci cesty. Pořád ještě je připravená zamilovat se, zažít touhu. Její milostný život s manželem dávno nefunguje. A pak potká chlapa, který není ideální a je úplně jiný než její manžel, ale vypukne mezi nimi žádostivost, kvůli které je ochotná vzdát se všeho jiného.
LN Jak podle vás ekonomická krize ovlivňuje vztahy? Sbližuje lidi, nebo je spíš rozděluje?
Děje se obojí. Podle mě je dobře, že si lidé skrze ni uvědomí, co jsou zač a čeho chtějí dosáhnout. Četla jsem, že předvánoční tržby v Británii byly krize nekrize o 35 procent vyšší než loni. To je dost děsivé.
LN Čtete recenze na své herecké výkony?
Většinou. Na filmy. Na divadlo ne. Ale neměla bych. Když jsem to udělala poprvé, zaryla se mi navždycky do mozku tahle věta: "Kristin Scott Thomas je lepším lékem na nespavost než sklenice teplého mléka". To bylo na ten můj první film s Princem. Dost drsné, ne?
LN Co si z recenzí odnášíte?
Chci vědět, co si lidé myslí. Nic vás nefrustruje víc než když strávíte sedm osm týdnů tvrdou prací, angažujete se v tom projektu, věříte v něj, jinak byste to nedělali – a pak koukáte, že si ten film nenašel cestu k divákům. A v tomhle hrají recenze bohužel velkou roli. Lidé se podle nich orientují.
LN Máte nominaci na Oscara, dvě na Zlatý glóbus a spoustu jiných ocenění. Kdy jste se cítila na vrcholu?
Moje práce ještě neskončila. Slavit se dá, kdykoliv se podaří dokončit film. Ceny a nominace samozřejmě potěší, ale ještě víc mě těší, když vidím, že na "můj" film chodí lidi. Vidět fronty před kinem je ta skutečná odměna. Na Rozchod ve Francii přišlo 600 000 lidí: to je přece fantastické!
