Kinská je velmi zkušená dramaturgyně a autorka. Je i příležitostnou režisérkou, například ve Švandově divadle nastudovala vlastní hru Pankrác ‚45, napsala i jiné texty a adaptace, naposledy režírovala ve Viole. Téma Toyen uchopila velmi invenčně, vybrala si jednu reálnou situaci z malířčina života, od níž postupně odvinula další motivy v podobě návratů v čase, vzpomínání a rekapitulací, ale také traumat, pochybností či deziluzí všech tří hrdinů.
MARTINA KINSKÁ: Režie: Martina Kinská Dramaturgie: Johana Součková Němcová Výprava: Jozef Hugo Čačko Hudba: Gabriela Vermelho Švandovo divadlo, premiéra 27. 3. |
Inscenací se vine silná linka smutku nad tím, co bylo a co nelze vrátit, což se také odráží od výchozí situace hry – jedné noci za protektorátu. Inscenace Kinské ale není žádné dokumentární divadlo, které se nutně drží reality, autorka předkládá svůj obraz výjimečné ženy. Nesnaží se vklouznout do obecně známé představy o ní, jakkoliv je Manka Čermínová v podání Anežky Šťastné se svým krátkým účesem, výraznýma očima a zkoumajícím pohledem dostatečně autentická. Je také navlečená do volných kalhot a haleny a vyhlíží akčně. Její rázná gesta i to, jak figuru psychofyzicky modeluje, vypovídá o silné vnitřní energii, taková mohla být Toyen v nejlepších letech, ale pojetí Šťastné je svým způsobem univerzální, představuje prototyp tvůrčí ženy jako inspirátorky a magické osobnosti.
Hra se, jak již bylo řečeno, odehrává jedné noci na zlomu zimy a jara 1942, a to v koupelně garsonky v Krásově ulici na Žižkově, kde Toyen skrývá mladého surrealistického básníka židovského původu Jindřicha Heislera. Je to doba, kdy malířka běhá mezi Žižkovem a Radlicemi, kde leží na smrt nemocný Štyrský, který nemá léky. Jak píše Andrea Sedláčková ve své monografii Toyen, pohybuje se mezi dvěma muži, kteří jsou každý z jiného důvodu uvězněni ve svých bytech.
