Baletní podoba slavné hry je dílem Johna Neumeiera, který ji inscenoval ve Stuttgartu počátkem 80. let. Tento charismatický umělec (narozený roku 1939 v USA) je mistrem ve svém oboru, o čemž svědčí řada mezinárodních ocenění. I proto skutečnost, že Balet ND poprvé ve své historii na některé z jeho děl dosáhl, je pro soubor bezesporu velká pocta.
Hrdinčin vnitřní svět
Neumeier vykazuje ve svých baletech jedinečnou schopnost magického uchopení divadelní iluze. V precizně strukturovaných plánech jevištní reality se narace propojuje s duševními stavy hrdinů, s jejich vzpomínkami i tužbami. Tak je tomu i v Tramvaji do stanice Touha, kde původní předlohu Tennesseeho Williamse choreograf upravil a soustředil se na vnitřní pochody protagonistky Blanche DuBois.
Ve shodě s dramatem Neumeier zasazuje nadčasový příběh o tragickém míjení povah do atmosféry koloniální čtvrti v New Orleansu na konci čtyřicátých let minulého století. Blanche i v Neumeierově zpracování přijíždí po ztrátě rodinného sídla Belle Reve na návštěvu ke své mladší sestře Stelle a přiváží s sebou nevyslovenou minulost i nesplnitelné touhy. Její křehká povaha i zoufalá snaha udržet dojem jižanské dámy naráží na hrubé prostředí chudinské čtvrti a především na vulgární přímočarost Stellina manžela Stanleyho.
Blanche také zjišťuje, že její manžel má vztah s jiným mužem. Celé první jednání je pak v baletu věnováno minulosti hrdinky a začíná tam, kde drama končí – v psychiatrické léčebně. Blanche sedí na posteli před bílou plentou, její duševní utrpení odráží křečovité kroucení rukou v zápěstí. Náhle její trup bezvládně přepadá vpřed. Závěs se rozevírá a divák se vrací s hrdinkou do její minulosti.
V prvním jednání je Blanche obtěžována trojicí mužů, setkává se se Stellou, svou sestrou, jako přízraky do vzpomínek vstupují matka, otec, tety a slepý generál. Jejich přítomnost jako by zastavila čas, když se zpomaleně procházejí a zadržují pohyby paží. Nutkavé třesy je pak zachvacují při společném sezení s Blanche v popředí scény, kdy jeden po druhém upadá do smrtelných křečí – tento moment odkazuje k Tanztheateru (tanečnímu divadlu), v 70. letech pevně ukotvenému v Německu zásluhou Piny Bauschové.
Jde však jen o letmý ozvuk tohoto žánru, jinak se dramatické momenty odehrávají podstatně méně věrohodně bez civilně laděného tělesného výrazu. Blanche vyjadřuje zoufalství po odhalení orientace svého manžela Allana Graye v exaltovaném gestu, proloží ho piruetou či arabeskou ve špičkových střevících, pročež se přesvědčivost vypjatého okamžiku vytrácí.
V tom spatřuji hlavní nedostatek inscenace, neboť obdobně vystavěné jsou i další události. Neohromí choreografickou virtuozitou jako v jiných Neumeierových dílech (např. Dámě s kaméliemi s famózními duety). Proměnu hrdinky, kterou máme očekávat ve druhém dějství, nelze téměř postřehnout. Zásadně se mění jen hudební předloha, vybrané libozvučné kompozice Sergeje Prokofjeva nahrazuje kakofonie Alfreda Schnittkeho.
Jeho skladby jsou plné fantastické zvukovosti, napětí a neopakovatelnosti, které choreografické tvarování postrádá, když se odehrává ve stejném tanečním módu jako v prvním aktu. Stále převažuje značná uměřenost v tanečních formacích i v pas de deux, klasická taneční technika se využívá v poměrně jednoduchých vazbách nejen v sólech balerín, ale i v poněkud fádních promenádách sboru v zadním plánu jeviště.
Přesvědčivěji vyznívají mužské party
Podstatně přesvědčivěji vyznívají mužské party Stanleyho (manžela Stelly) a Mitchella, s nímž Blanche naváže milostný vztah. Hrdinku vykresluje Neumeier jako oběť mužského násilí, bez zjevných příčin vedoucích ke zničujícím událostem – odsuzuje tak Blanche jen k dvěma polohám: utrpení či blouznění. Je ale vždy neschopná se jakkoliv bránit. V původní hře Blanche zapíjí svá rozčarování alkoholem, svádí také sedmnáctiletého hocha, a proto musí z rodného města odjet. Tato fakta se ale v baletu obcházejí a „bez komentáře“ je ponechán i vztah Blanche a její sestry.
TRAMVAJ DO STANICE TOUHA Choreografie, režie, scéna, kostýmy, světelný design: John Neumeier Hudba: Sergej Prokofjev, Alfred Schnittke Národní divadlo, premiéra 15. 12. |
Stella se v první půli ukazuje jako naivní děvče, ve druhé jako sexuální dračice, jež tráví většinu času v posteli se svým násilnickým mužem. Zvláště ve druhém aktu se erotickými scénami nešetří, ani dlouhý výjev znásilnění Blanche švagrem se neobejde bez prvoplánové popisnosti činu, prokládaného klasickými prvky s propnutými nárty tanečnice na špičkách. Poté se Stanley opět buší do hrudi jako zdatný samec. Bílý závěs se zatahuje a balet končí úvodním výjevem z léčebny.
Ze slavné americké hry zbyla chuťově nevýrazná tresť. Hrdinové dramatu jsou buď jednoznačně submisivní, nebo dominantní, jinou variantu jsem v Neumeierově inscenaci nevyčetla. Toto pojetí očividně ovlivňuje i samotná interpretační východiska. Titulní roli obdařila hereckou drobnokresbou Nikola Márová, využila svou vyzrálost k zachycení psychické nevyrovnanosti Blanche v jemně propracovaném výrazu a gestech v dimenzích, které jí choreografie poskytla. Stellu tančila s jiskrou v oku Romina Contreras, maximálně využila možností, které jí role dává – solidně zvládala klasicky laděné variace a naplnila výrazově charakter sexuchtivé ženy. Přepjatost ve výrazu vyžadoval part Stanleyho, zdařile ztělesněný Danilem Lo Monacem, John Quincy Powers však působil jako Mitchell velmi rozpačitě.
Balet ND na dílo Johna Neumeiera dlouho čekal. To, že volba padla právě na Tramvaj do stanice Touha, se ovšem ukazuje ne zrovna nejlepším rozhodnutím, obzvláště v komparaci toho, jaké jiné, opulentní opusy má tento renomovaný tvůrce ve svém uměleckém portfoliu.
