Už jsi někdy žehlil?

Jak se můžeš na takou blbost dívat, při svým vzdělání! Zaútočí na manželku za žehlícím prknem a před televizí s telenovelou důchodce Tkaloun. „Už si někdy žehlil?“ kontruje Tkalounová.

Film o bývalém učiteli češtiny, který ani v důchodu nedokáže sedět doma a koukat se z okna, je plný trefně odpozorovaných situací a dialogů: permanentní pokyny a příkazy přepečlivé manželky, tiché vzpoury tvrdohlavého dědka, který by „ještě chtěl, ale už nemůže“. A řeč není jen o jeho erotických choutkách, je to obecné konstatování stavu, kdy si člověk připadá mentálně fit, ale tělo ho zrazuje.

Ve Vratných lahvích je zachycena bezmála celá tragika lidské existence. Pravda, často se u toho můžeme potrhat smíchy, ale o to je to vzácnější. Laskavý humor, který v souvislosti s českým filmem získal v posledních letech takřka pejorativní nádech, se tu dočkal důkladné rehabilitace. Ve Vratných lahvích totiž nenajdeme vlídnost pro vlídnost, ale vlídnost jako přístup k věcem hořkým a bolestným.

Jsou tu takřka groteskní scény, v nichž Tkaloun padá přes řidítka svého messengerského bicyklu, vždy je ale vyvažují smutně pravdivé intimní okamžiky, třeba když Tkalounovi jeho žena říká: „Dřív jsem se vždycky na něco těšila, teď už se netěším na nic.“ nebo „S tebou už není ani láska, ani legrace.“ Film přitom neustrne ve dvou polohách, je emocionálně nesmírně bohatý díky tragikomice vedlejších postav, z nichž si každá nese své téma (nejčastěji je to osamělost, týká se nejen starých, ale i mladých), které jakkoli je neveselé, má vždy velmi vtipnou prezentaci.

„Jsem vítací typ“
I díky tomu, že tíha filmu neleží jen na Zdeňku Svěrákovi a jeho postavě, ale rozprostírá se mezi ostatní aktéry příběhu, mohou Tkalounovy výstupy tak dobře vyniknout. Jako „vítací typ“ a bývalý češtinář zdraví svou ženu recitací úderné poezie, aby ale „mohlo být vítání, musí být loučení“.

A tak si Tkaloun najde práci u okénka ve výkupu lahví, což mu dává dobrou záminku pro družnou komunikaci se štamgasty. Je tu zjevná nejen touha být ještě něco platný, ale i sociálně fungovat a neuzavřít se do sebe, což vyžaduje nemalé úsilí, protože lidé kolem něj už nejsou jen jeho žáci ze školy.

Že padne Zdeňku Svěrákovi role Tkalouna jako ulitá, se dalo předpokládat, Vratné lahve jsou ale hlavně velkým comebackem skvělé Daniely Kolářové. Pod slupkou skeptické zahořklosti rodinného generála se skrývá žena, která by chtěla žít stejně intenzivně jako Tkaloun, jen to neumí dát tak extrovertně najevo. Podobně jako její dcera (Táňa Vilhelmová), která se bojí „rozletět“ sotva ve třiceti.

Výborně napsaný scénář se dočkal velmi citlivé realizace, bez laciných efektů se smyslem pro podstatu příběhu, přesně dávkovanými emocemi, výborně vedenými postavami a prostorem pro ryze filmové okamžiky. Nebýt toho, že Tkalounovy erotické sny z kompaktního filmu výrazně trčí a že závěrečná „balonová scéna“ příliš evokuje tematicky příbuzné Babí léto, byly by Vratné lahve bezchybný film.

Jsou to ale jen drobné vady na kráse podívané, která vtipně vypovídá o bolestných věcech. Dělá to s nadhledem, ale nebojí se jít do hloubky. V lecčem se blíží svěrákovským filmům ze sedmdesátých let - Na samotě u lesa nebo Kulový blesk - je ale (logicky) mnohem adresnější. Kdyby někoho napadla otázka, proč jít na film o chlapíkovi, který vidí konec cesty, odpověď je jednoduchá: je to vtipné, pravdivé a navíc - nikdy nezaškodí být připravený.