Nálada byla v sobotu 24. září skvělá. Vlastně už od zvukových zkoušek a sezpívávání sólistů s klasickým obsazením Žbirkovy doprovodné kapely, vedené kytaristou Honzou Ponocným. Jen tu a tam někdo lehce zapochyboval, zda udrží večer emoce na uzdě a dozpívá písničku do konce.
Ukázalo se, že díky atmosféře sálu, plného Čechů a zejména Slováků, a v neposlední řadě zákulisí, ve kterém se už v průběhu akce rozjížděl uvolněný muzikantský večírek, všichni ustáli svůj úkol na jedničku. Větu „Úplně si představuju, jak Meky sedí na kraji pódia s vínkem a usmívá se tomu, jak se všichni snažíme,“ bylo možno zaslechnout mnohokrát z různých úst. A skutečně, síla Žbirkovy osobnosti jako by toho večera všechny podržela.
Strážkyně pokladu
Hlavní zásluhu na organizaci měly dvě osoby. Štefan Pishter Krasňanský, majitel klubu 229 Venue, ve kterém léta pořádá koncerty českých a slovenských interpretů, včetně řady vystoupení právě Mekyho Žbirky. A potom Kateřina Žbirková, zpěvákova manželka, manažerka a opravdová „strážkyně pokladu“, iniciátorka mnoha žbirkovských akcí, minulých i nadcházejících. Vzpomínkový koncert v Londýně byl totiž první ze série tří podobných akcí, z nichž další navážou 17. října v NTC Aréně v Bratislavě a 21. října v pražském O2 Universu. Což bude na den přesně sedmdesáté výročí zpěvákova narození.
Kromě těchto akcí, na kterých budou znít Žbirkovy hity v podání více než dvou desítek hvězd české a slovenské poprockové scény, čeká fanoušky také výstava zpěvákových memorabilií v historické budově Národního muzea v Praze, jež bude otevřena pro veřejnost 20. října a potrvá až do Nového roku 2023.
Zněli i Beatles
Londýnský koncert byl celkem logicky co do počtu účinkujících sice skromnější než ty chystané halové, rozhodně na něm ale nechyběly příjemné hudební zážitky, lecjaká překvapení, ale také uvědomění si, jak sice možná na první pohled nenápadnou, ale ve skutečnosti mimořádnou pěveckou osobností Meky Žbirka byl.
Celý maraton zahájil dvěma písněmi populární slovenský (byť v Česku asi nepříliš známý) zpěvák říkající si Kuly, frontman skupiny Desmod. A nasadil svou přirozeností a tím, jak dokázal během pár vteřin prostřednictvím písní Cesta zakázanou rýchlosťou a Len s ňou navázat kontakt s nažhaveným publikem. Postaral se tak o jeden z nejlepších výstupů večera.
Písničku Čo bolí, to prebolí zazpíval s původní spoluinterpretkou duetu Marthou David Kraus, který zůstal i na následující song Fair play, a jeho podání, ve kterém dokázal najít ve svém hlase překvapivě až soulové cítění, bylo rozhodně velmi důstojné.
Žbirkův syn David, producent jeho posmrtně vydaného alba Posledné veci, si vybral pro někoho možná překvapivě osmdesátkovou ochutnávku Do člna a - samozřejmě - singl z naopak poslední desky, píseň Nejsi sám, kterou s otcem původně nazpíval; partnerku mu tentokrát dělala Martha.
Ve velkém stylu oslovil publikum Rob Cass, producent ze studia Abbey Road, se kterým Žbirka spolupracoval, a rozdivočel hlediště dvěma kousky Mekyho milovaných Beatles Can’t Buy Me Love a Hey Jude. Naopak klid do sálu přišel s Forever v podání Lenny, vlastně jedinou autorskou písní, která ten večer v klubu zazněla - hudebně to nijak cizorodě nepůsobilo, jakkoli tematicky od této výborné zpěvačky více seděla následující, už Žbirkova All My Days.
O dojemný, ale rozhodně nijak plačtivý a rozhodně vkusný okamžik se postaral bod programu, při kterém se spustila nad pódiem Žbirkova fotografie a za doprovodu živé kapely ze záznamu zpěvák připomněl jeden z esvých největších hitů Biely kvet.
Finále koncertu patřilo pak písním v podání slovenského Peter Bič Projectu a nakonec Dana Bárty, se kterým si skorofinálovku 22 dní pohostinsky zabubnoval fotbalový brankář Petr Čech. Na závěrečnou Mám rád se sešli na pódiu všichni protagonisté večera i následného zákulisního večírku, při němž část odehraných písniček zazněla znovu s klavírem, v možná ještě odvázanější náladě.
A Meky se jistě „tam někde“ usmíval a upíjel vínka.
