Třeba dva tituly z české prózy, které mají jedno společné: všecko je tady v pohybu. Počínaje názvem: Návod k použití železnice a Transfer. V knize Jaroslava Rudiše (Labyrint) hraje hlavní roli dráha & spol.: nádraží a výpravčí, průvodčí a lokomotivy, jízdní řády i jídelní vozy.
Rámem je vzpomínka na střední Evropu, dějinný fenomén, který držel kdysi starý kontinent v geopolitické rovnováze, ne-li rovnou harmonii. Ta knížka je pojatá jako bedekr hodně osobního typu, žánrově všetečný titul, ale rozhodující slovo má nakonec nostalgie – jistota, že věci se mění, blednou, mizejí z mapy světa i kolektivní paměti.
V novele Bianky Bellové (Host) je ten pohyb opačný: tady se vzpomíná a připomíná, vytahují se na světlo dávné události, zasuté obrazy, lásky a nenávisti. Středobodem všeho dění je jistá letištní hala, kde se cestující nejen míjejí, ale i potkávají.
A protože jejich spoje nabraly zpoždění, mají dostatek času na rozbor vlastní životní situace, na terapii svého druhu. Výsledkem je samozřejmě poznání: nezpracované emoce jsou vstupenkou do pekla, pro kohokoli – a v jakémkoli věku.
A dál? Třeba dvojka Ewald Murrer a Jan Antonín Pitínský. Každý je sice původem odjinud, první z literatury, druhý od divadla, ale v knížkách, co právě vydali, jsou si blízko. Oba tituly – Murrerův Zero Gáta (Malvern) a Pitínského Bratři Biglinové na dvojskifu (Dauphin) – sázejí na prudké fantazijní výboje a poezii samotné řeči.
Které knihy doporučují premiér, bývalý prezident či arcibiskup? Projděte si výsledky prestižní ankety Kniha roku LN |
Příběh si tady čtenář moc neužije, obě práce mají iracionální strukturu, ale tím spíš jsou překvapivé, osvěživé, zábavné! Murrer je zemitější, bere si své z patafyziky i surrealismu, z Carrolla, Viana, Ioneska, zatímco Pitínskému je vlastní lyrika, píše v permanentním okouzlení poetistické tradice.
Oba texty se sice navenek tváří jako detektivka, kde si role padouchů i hrdinů rozebrala zvířata, ale jádro vyprávění je závažnější: do Pitínského fauny se propsal holokaust, zatímco Murrer žongluje přes své aktéry s aktuálními motivy nesmrtelnosti anebo duplikace.
Hrůza, sen a Sudety
Á propos Eugène Ionesco: napřesrok v březnu to bude 30 let, co zemřel. Jako připomínka jeho tvůrčího génia vyšla před pár týdny kniha rozhovorů Mezi životem a snem (Academia), které s ním vedl v sedmasedmdesátém roce Claude Bonnefoy.
Otázky a odpovědi rotují kolem Ioneskova života a díla, kolem reálného i snového podloží jeho absurdního dramatu a filozofující esejistky, kolem jeho rumunsko-francouzského dvojdomí. Je to zpověď hloubavá, osvětlující stejně jako pokorná, pochybující. V úběžníku jde jasným směrem: proti ideologii, proti totalitě. A nikdy neztrácí ze zřetele komiku.
To v titulu Šťastné a nejhrůzostrašnější (Malvern), který sestavil Pavel Pecháček, střídá komiku poloha rovnou opačná – horor. Jde o antologii sedmi povídek a dvou básní; jak napovídá stupňování v názvu, už třetí v řadě. Záběr je vždycky stejný: jde o vybrané texty z angloamerické literatury přelomu 19. a 20. století, které spojují magii Vánoc s motivy děsu, strachu, úzkosti.
Slovo tu mají nejčastěji duchové, prokletá místa, dávné tragédie – a jejich nevyčerpatelná rezonance v přítomnosti. I když je to strašení docela milé, trochu vybledlé, omleté v proudu stále brutálnějších dějin. Nakonec tady funguje nejvíc ta samá kvalita jako u Rudiše: nostalgie.
A teď komiks. Třeba Štěpánka Jislová a její Srdcovka (Paseka). Autorčin dosavadní tvůrčí vrchol: scenáristický i výtvarný. Příběh o komplikacích vlastního zrání, o strádání v rodině, které se replikuje ve vlastních vztazích – ale taky o síle k přerodu, k vývojové proměně, k nálezu umění jako toho nejlepšího léku.
Kresebně pak Jislová vyrostla málem ke hvězdám: našla se v geometricky soustružené figuře, v jisté „robotizaci“ výrazu, ale taky v pečlivé a vynalézavé práci se světlem a stínem, obecně s možnostmi média.
Na opačnou kartu vsadil Filip Raif v albu Sudetenlove (Labyrint): jednoduchý, uměřený výraz a lineárně vyprávěný příběh. To hlavní je v názvu: Sudety plus láska. Přesněji láska na českoněmecké hranici na úpatí druhé světové války. Zprava stále žravější Hitlerova říše, zleva skomírající Československo. Osobní příběh promítnutý na plátno velkých, nadosobních dějin. S finále, v němž je doma hlavně smutek.
Sherlock plný cukroví
A ještě jednou komiksový Hitler (Argo). Tentokrát manga, víc než půlstoletí staré dílo japonského mistra Šigera Mizukiho. Převyprávěná klasika: jak zneuznaný malíř skončil na vídeňské ulici v nouzi a bídě, jak prošel první válkou, zatvrdil se – a začal se mstít světu, který odmítal rozpoznat jeho výjimečnost, velikost, genialitu.
A tak to dotáhl na největšího zločince světových dějin. Příznaková je v téhle práci hlavně kresba: neslitovná karikatura, kde mají Hitler a jeho muži vizáž oligofreniků.
Ten výsměch funguje samozřejmě i po letech. Stejně jako riziko, že podobná kreatura jednou zvládne rozpoutat globální peklo podobného typu. Tedy pokud si pro ni nepřijde Sherlock Holmes, aby ty nekalé kejkle zarazil. Jako v napínavé kauze Příběh podezřelé vstupenky (Paseka), která se nedávno dočkala taky své komiksové verze.
V jídelním voze je celý svět. Jsem železniční člověk, vlakem najezdím desítky tisíc kilometrů, říká Jaroslav Rudiš |
Slavný detektiv z dílny Conana Doyla tu vyšetřuje tajemnou mocenskou infiltraci rovnou z Číny, zatímco čtenář mu doslova kouká do hlavy, sleduje pohyb jeho myšlenky, stopuje jeho metodu, rozbor situace na prvočinitele.
Je to vlastně příběh rozvitý komentářem, vysvětlivkou. Stejně jako Doylovo autorství rozvíjí tvůrčí dvojka Cyril Lieron & Benoit Dahan. Ve výsledku ale platí totéž co v případě dávného hororu: původní žánrový náboj sice trochu vyvanul – ale přibyly kvalty jiné, třeba zábava.
A závěrem znovu do domácích vod. Třicet let, dvaadvacet rozhovorů, sto sedmdesát fotografií. Jako svorník toho všeho v jedné knize osobnost Pavla Zajíčka, hudebníka a literáta s kořenem v tuzemském undergroundu sedmdesátých let, frontmana hlukových DG 307.
Průzračné vidění chaosu, návraty k mýtům, úžas jako základní vzorec lidské existence. Zajíček je v rozhovorech stejně přímý i matoucí jako ve svém rozsáhlém básnickém díle. Generuje syrové fantazie, které se proplétají fragmenty měst a moří, mizením i zjevováním, nicotou – stejně jako novým počátkem. Stačí název té knihy, aby bylo jasno: Radost je lehkost, vánek, studená voda (Pulchra).
A ještě jedna antologie jako bonus: devatenáct autorských textů na fantastická témata sebraných pod název Krev, monstra a cukroví (Epocha). Ta kniha, jištěná editorským duem Michaela Merglová a Petr Brožovský, je pestrost sama, pokud jde o zastoupené autory, a to generačně i kvalitativně. O motivických důrazech nemluvě.
Vrcholy? Vilma Kadlečková, Ondřej Neff, Petr Stančík, Patrik Banga. Prostě pro každého něco. Jako v každé dobře poskládané antologii. Jako v každé dobré literatuře.
