Hra, která začíná v Cambridge těsně po vpádu sovětských vojsk do Československa v roce 1968 a končí koncertem Rolling Stones na pražském Strahově 19. srpna 1990, měla ve středu oficiální světovou premiéru.
Hra je založena na kontrastech a nečekaných zvratech a večírek českého velvyslanectví po premiéře na ně zcela plynule navázal. Lord Robertson, bývalý generální tajemník Severoatlantické aliance, který dnes patří k vlivným britským manažerům, debatoval s Ivanem Magorem Jirousem, ikonou českého undergroundu, zatímco Václav Havel si vyměňoval názory na hru s Ivanem Hartelem, který kdysi prostřednictvím hudebního vydavatelství Boží mlýn dával dohromady k vydání skladby Plastiků. Mick Jagger, který při závěrečné scéně z pražského koncertu své skupiny roztáhl ústa do úsměvu, jehož šířku mu jeho konkurenti vždy záviděli, zašel společně s přítelkyní L'Wren Scottovou za manželi Havlovými. Herec Rufus Sewell, představující hlavní postavu Stoppardovy hry, Jana, se holedbal svou angličtinou s perfektním českým přízvukem: „Pochytil jsem to v českých barech. Jednak jsem tam pracoval a jednak posledních pět filmů jsem natáčel v Praze, takže Praha je moje šťastné město,“ řekl.
Kanadský překladatel Hrabalových, Škvoreckého, Klímových a Havlových děl a bývalý člen Plastic People Paul Wilson řekl, že je hrou unesen, protože mu vrátila silné emoce doby a vzpomínky na ideje, které ji určovaly.
Havel řekl, že je pro Čechy samozřejmě určitým způsobem vzrušující vidět, jak jeden z nejlepších anglických dramatiků připomíná jejich vlastní nedávné dějiny. Hovořil z něj ale také dramatik. „Mne osobně jako autora na tom zaujalo i to, jak taková velmi sofistikovaná a zvláštní hra na jevišti dobře funguje,“ zdůraznil a složil poklonu hercům.
„Rád bych napsal divadelní hru,“ přiznal se bývalý prezident. „A vždycky když vidím dobrou hru a dobré představení, tak mě to popíchne, že víc zatoužím také sám něco s divadlem mít, ale bohužel mám tolik jiných povinností.“
Hra je založena na kontrastech a nečekaných zvratech a večírek českého velvyslanectví po premiéře na ně zcela plynule navázal. Lord Robertson, bývalý generální tajemník Severoatlantické aliance, který dnes patří k vlivným britským manažerům, debatoval s Ivanem Magorem Jirousem, ikonou českého undergroundu, zatímco Václav Havel si vyměňoval názory na hru s Ivanem Hartelem, který kdysi prostřednictvím hudebního vydavatelství Boží mlýn dával dohromady k vydání skladby Plastiků. Mick Jagger, který při závěrečné scéně z pražského koncertu své skupiny roztáhl ústa do úsměvu, jehož šířku mu jeho konkurenti vždy záviděli, zašel společně s přítelkyní L'Wren Scottovou za manželi Havlovými. Herec Rufus Sewell, představující hlavní postavu Stoppardovy hry, Jana, se holedbal svou angličtinou s perfektním českým přízvukem: „Pochytil jsem to v českých barech. Jednak jsem tam pracoval a jednak posledních pět filmů jsem natáčel v Praze, takže Praha je moje šťastné město,“ řekl.
Kanadský překladatel Hrabalových, Škvoreckého, Klímových a Havlových děl a bývalý člen Plastic People Paul Wilson řekl, že je hrou unesen, protože mu vrátila silné emoce doby a vzpomínky na ideje, které ji určovaly.
Havel řekl, že je pro Čechy samozřejmě určitým způsobem vzrušující vidět, jak jeden z nejlepších anglických dramatiků připomíná jejich vlastní nedávné dějiny. Hovořil z něj ale také dramatik. „Mne osobně jako autora na tom zaujalo i to, jak taková velmi sofistikovaná a zvláštní hra na jevišti dobře funguje,“ zdůraznil a složil poklonu hercům.
„Rád bych napsal divadelní hru,“ přiznal se bývalý prezident. „A vždycky když vidím dobrou hru a dobré představení, tak mě to popíchne, že víc zatoužím také sám něco s divadlem mít, ale bohužel mám tolik jiných povinností.“
