Úterý 18. června 2024, svátek má Milan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Velké „malé divadlo“

Kultura

  14:18
PRAHA - Otomar Krejča oslaví dnes čtyřiaosmdesáté narozeniny. V roce 1965 se toho dne, o jeho narozeninách čtyřiačtyřicátých, otevíralo Divadlo za branou dvoudílným večerem s Ghelderodovou němohrou Maškary z Ostende a Topolovou aktovkou Kočka na kolejích.

Divadelní režisér Otomar Krejča přebírá ocení z rukou prvního náměstka MKČR Zdeňka Nováka (zdroj: www.divadlo.cz) foto: Reprofoto

Splnilo se tak dlouholeté přání zakladatelů - spolu s Krejčou to byli dramaturg Karel Kraus, básník Josef Topol, herci Marie Tomášová a Jan Tříska - mít divadlo podle svých uměleckých představ, kde by mohli pokračovat v práci bez diktátu politických a provozních tlaků velké divadelní instituce.

V provizoriu Laterny magiky, které se nakonec ukázalo jako definitivní, uvedlo za sedm let, jež mu byla vyměřena, třináct premiér, z nichž každá byla událostí a znamenala novou žánrovou polohu, a přitom uchovávala a rozvíjela znaky stylu, který je spojoval. Nebylo to divadlo „ pohodové“, jak se dnes říká, divadlo neproblematické zábavy. Nárokovalo si diváka celého.

Zažili jsme v něm něco u nás nesmírně vzácného: organický růst uměleckého projevu, v němž se spojily ideální představy a postupy, formované tvorbou divadla minulého století.

Vzdáleně v něm byl přítomen i odkaz té nejstarší, zastoupené Leopoldou Dostalovou, i meziválečné, představované tvorbou Burianovou a zejména Frejkovou. Zprostředkovala je poválečná zkušenost a práce Otomara Krejči i Karla Krause na Vinohradech a v činohře ND, sdělovaná a rozvíjená ve spolupráci s herci několika generací.

Obdivovali jsme způsob, kterým se z díla autorů tak různých, jako Topol a Ghelderode, Čechov a Nestroy, Giraudoux a Musset, Schnitzler a Sofokles, vytvářel jediný divadelní svět, vycházející z představ a vůle režiséra, ale formovaný spolutvorbou celého souboru.

Jako autoři „domácí“ se opakovaně vraceli Topol a Čechov, kterým také patřily první i poslední inscenace.

Pravá bolest i touha po svobodě
Svět tohoto divadla zároveň utvářel nás diváky, zážitky, jakým se říkávalo úchvatné: okamžiky vytržení, povýšení nad všednost, prozáření, prohlédnutí chaosu reality, jaké vyvolá jen pravda básně. Nejistý člověk zde zápasil s vlastními chimérami a mezemi, bloudil spletí neprůhledných sociálních vztahů, narážel na hranice lásky i života, prodíral se nekonečnou řadou iluzí.

Byl to člověk egoistický, slepě bezohledný a pohled, kterému byl vystaven, nebyl laskavě shovívavý, ne však výsměšný. Krejčovo divadlo umělo být nemilosrdné, ale v lidských bytostech vidělo i pravou bolest a neudolatelnou touhu po svobodě - tedy to, co člověku v dnešním divadle nejvíc chybí.

Kritik starší generace Josef Träger mohl právem říci, že Divadlo za branou není divadlem malým, ale velkým.

Divákova paměť uchovává fragmenty obrazů, hlasů, zvuků z tohoto divadelního světa, dosud je schopna vybavit si ozvěnu postav, jejich pohybů a gest, přirozených a přece nevšedních. Évi a Véna z Kočky na kolejích, v nekonečných variacích pohybů, hravých a tíhnoucích k sobě, míjejících se i zápasících.

Máša ze Tří sester, odkládající okouzlujícím ženským gestem klobouk, její ruce se vztahují k Veršininovi, ale míří, stejně jako jeho, do prázdna v mimoběžném mileneckém dialogu.

Znuděný boháč Lipps v ležérně elegantních pózách a nepostřehnutelná arogance jeho starého sluhy, strojový pohyb chóru sluhů i tanec a šeptavý zpěv závěrečné písně somnambulů v Provazu o jednom konci.

Dav všudypřítomných proměnlivých bytostí, odrážející se v zrcadlech scény kolem tyranobijce Lorenzaccia, provázeného jeho neodlučitelným dvojníkem, i dav obklopující újezdního antihrdinu Ivanova, pohřební průvod Anny - Sáry, který se v okamžiku mění v průvod svatební, a kotoul, jímž se zapomenutá „mrtvá“ připomene uprostřed salonního klevetění... Zlomky obrazů, z nichž se splýváním konkrétní reality a jejího snového dvojníka vynořovalo velké téma tohoto divadla.

Divadlo za branou bylo mezi malými scénami 60. let výjimečné nejen tématy, jež soustavně sledovalo a tak ve svých inscenacích vskutku ztělesnilo „život lidského ducha“ své doby, ale i svým osudem. Likvidací jedinečného souboru navzdory protestům mezinárodní veřejnosti dal normalizační režim najevo, že v něm rozpoznal neústupně, do poslední chvíle svobodně tvořící a nedělitelný celek.

Krejčovo dílo má v dějinách naší novodobé kultury nezpochybnitelné místo, přestože mu bylo nejednou znemožněno v něm pokračovat. Naposled už nenapravitelně, druhou likvidací pokusu o Divadlo za branou v 90. letech: i tak lze nazvat rozhodnutí vrcholného úřadu, pověřeného distribucí veřejné podpory kulturním institucím, odepřít mu právo na tuto podporu.

Autor: