Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Velké „malé divadlo“

Kultura

  14:18
PRAHA - Otomar Krejča oslaví dnes čtyřiaosmdesáté narozeniny. V roce 1965 se toho dne, o jeho narozeninách čtyřiačtyřicátých, otevíralo Divadlo za branou dvoudílným večerem s Ghelderodovou němohrou Maškary z Ostende a Topolovou aktovkou Kočka na kolejích.

Divadelní režisér Otomar Krejča přebírá ocení z rukou prvního náměstka MKČR Zdeňka Nováka (zdroj: www.divadlo.cz) foto: Reprofoto

Splnilo se tak dlouholeté přání zakladatelů - spolu s Krejčou to byli dramaturg Karel Kraus, básník Josef Topol, herci Marie Tomášová a Jan Tříska - mít divadlo podle svých uměleckých představ, kde by mohli pokračovat v práci bez diktátu politických a provozních tlaků velké divadelní instituce.

V provizoriu Laterny magiky, které se nakonec ukázalo jako definitivní, uvedlo za sedm let, jež mu byla vyměřena, třináct premiér, z nichž každá byla událostí a znamenala novou žánrovou polohu, a přitom uchovávala a rozvíjela znaky stylu, který je spojoval. Nebylo to divadlo „ pohodové“, jak se dnes říká, divadlo neproblematické zábavy. Nárokovalo si diváka celého.

Zažili jsme v něm něco u nás nesmírně vzácného: organický růst uměleckého projevu, v němž se spojily ideální představy a postupy, formované tvorbou divadla minulého století.

Vzdáleně v něm byl přítomen i odkaz té nejstarší, zastoupené Leopoldou Dostalovou, i meziválečné, představované tvorbou Burianovou a zejména Frejkovou. Zprostředkovala je poválečná zkušenost a práce Otomara Krejči i Karla Krause na Vinohradech a v činohře ND, sdělovaná a rozvíjená ve spolupráci s herci několika generací.

Obdivovali jsme způsob, kterým se z díla autorů tak různých, jako Topol a Ghelderode, Čechov a Nestroy, Giraudoux a Musset, Schnitzler a Sofokles, vytvářel jediný divadelní svět, vycházející z představ a vůle režiséra, ale formovaný spolutvorbou celého souboru.

Jako autoři „domácí“ se opakovaně vraceli Topol a Čechov, kterým také patřily první i poslední inscenace.

Pravá bolest i touha po svobodě
Svět tohoto divadla zároveň utvářel nás diváky, zážitky, jakým se říkávalo úchvatné: okamžiky vytržení, povýšení nad všednost, prozáření, prohlédnutí chaosu reality, jaké vyvolá jen pravda básně. Nejistý člověk zde zápasil s vlastními chimérami a mezemi, bloudil spletí neprůhledných sociálních vztahů, narážel na hranice lásky i života, prodíral se nekonečnou řadou iluzí.

Byl to člověk egoistický, slepě bezohledný a pohled, kterému byl vystaven, nebyl laskavě shovívavý, ne však výsměšný. Krejčovo divadlo umělo být nemilosrdné, ale v lidských bytostech vidělo i pravou bolest a neudolatelnou touhu po svobodě - tedy to, co člověku v dnešním divadle nejvíc chybí.

Kritik starší generace Josef Träger mohl právem říci, že Divadlo za branou není divadlem malým, ale velkým.

Divákova paměť uchovává fragmenty obrazů, hlasů, zvuků z tohoto divadelního světa, dosud je schopna vybavit si ozvěnu postav, jejich pohybů a gest, přirozených a přece nevšedních. Évi a Véna z Kočky na kolejích, v nekonečných variacích pohybů, hravých a tíhnoucích k sobě, míjejících se i zápasících.

Máša ze Tří sester, odkládající okouzlujícím ženským gestem klobouk, její ruce se vztahují k Veršininovi, ale míří, stejně jako jeho, do prázdna v mimoběžném mileneckém dialogu.

Znuděný boháč Lipps v ležérně elegantních pózách a nepostřehnutelná arogance jeho starého sluhy, strojový pohyb chóru sluhů i tanec a šeptavý zpěv závěrečné písně somnambulů v Provazu o jednom konci.

Dav všudypřítomných proměnlivých bytostí, odrážející se v zrcadlech scény kolem tyranobijce Lorenzaccia, provázeného jeho neodlučitelným dvojníkem, i dav obklopující újezdního antihrdinu Ivanova, pohřební průvod Anny - Sáry, který se v okamžiku mění v průvod svatební, a kotoul, jímž se zapomenutá „mrtvá“ připomene uprostřed salonního klevetění... Zlomky obrazů, z nichž se splýváním konkrétní reality a jejího snového dvojníka vynořovalo velké téma tohoto divadla.

Divadlo za branou bylo mezi malými scénami 60. let výjimečné nejen tématy, jež soustavně sledovalo a tak ve svých inscenacích vskutku ztělesnilo „život lidského ducha“ své doby, ale i svým osudem. Likvidací jedinečného souboru navzdory protestům mezinárodní veřejnosti dal normalizační režim najevo, že v něm rozpoznal neústupně, do poslední chvíle svobodně tvořící a nedělitelný celek.

Krejčovo dílo má v dějinách naší novodobé kultury nezpochybnitelné místo, přestože mu bylo nejednou znemožněno v něm pokračovat. Naposled už nenapravitelně, druhou likvidací pokusu o Divadlo za branou v 90. letech: i tak lze nazvat rozhodnutí vrcholného úřadu, pověřeného distribucí veřejné podpory kulturním institucím, odepřít mu právo na tuto podporu.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...

Mohlo by vás zajímat