Groove, co je to ten groove, který si brněnský festival vetknul do svého názvu? Z encyklopedické definice - neurčitý, ale uspořádaný pocit „čehosi“, co je udržováno výrazným, pravidelným a přitažlivým způsobem, který posluchače přitahuje – člověk moc moudrý není, přesto každý muzikant tak nějak intuitivně tuší, co se za tímhle zvukomalebným slovem skrývá. A posluchač „to“ najde rovněž. Groove v muzice buď je, nebo není. Tečka.
Americký trumpetista, klávesista, zpěvák a aranžér Philip Lassiter je jedním z těch muzikantů, který by si na téma groove mohl otevřít vysokoškolský seminář. Tenhle rozverný a místy zvláštně roztěkaný chlapík kdysi šéfoval dechové sekci koncertní kapely slavného Prince a později spolupracoval třeba s popovou zpěvačkou Arianou Grande nebo svého času bluesovou nadějí Jonnym Langem. Jedenáct ocenění Grammy, které Philip Lassiter má, budiž důkazem. Svým způsobem tedy hvězda – a nyní, vyzbrojen vlastními sólovými alby – stojí na pódiu relativně malého brněnského hudebního klubu Metro Music Bar.
Rodilému mluvčímu už to ani tak nepřijde, ale Brno, zvláště když pořádně prodloužíte drnčivou hlásku „r“, umí být pořádně groovy. A Lassiter si tenhle specifický zvuk, který tak krásně zapadl do ducha celého energického večera, patřičně vychutnával. Název města se tak postupně měnil z povinného oslovení, přes způsob, jak publikum hecovat k větší aktivitě až vlastně k radostnému až extatickému výkřiku, odrazu vnitřní síly hudby samotné.
Téměř dvě hodiny koncertu tvořily sevřený celek, který jen občas přerušoval prostor pro potlesk. Na hutnou rytmiku – sehraná dvojice Glen Gaddum s baskytarou a Niek De Bruijn za bicími, do kterých „třískal“ s doslova rockovou energií – se vršila nasekaná funky kytara Richieho Reichgelta a dvojice kláves (kromě protagonisty též Jordy Kalfsvel. Sám Lassiter navíc dost často sahal po zefektované trumpetě, přičemž dost mnohorát zvládal oba nástroje obsluhovat současně. A do toho stihl zpívat, tančit a pevnou rukou řídit muzikanty. Další vokály doplňoval zenově klidný, hluboko do vod hudby ponořený Josje.
O den dříve odehrála formace koncert v Praze a to byla ideální příležitost popíchnout odvěkou rivalitu mezi oběma velkými městy. Budou Brňáci „natřásat zadky“ více nežli Pražáci. Zpočátku to moc nevypadalo, dílem i kvůli jazykové bariéře. Ale energie hudby, kde míchalo svižné funky s houpavými africkými rytmy, popovými melodiemi i rapem, zvítězila. Napřed nesmělé houpání na židlích, pak pár zvednutých rukou a v závěru, nejpozději od skladby Wings of Love, divoký tanec přímo pod pódiem, na tanečním parketu o třech metrech čtverečných.
Kouzlo Philipa Lassitera tkví v bezprostřednosti a lehkosti. Ačkoliv umí být přísný – na kapelu i na zvukaře, který mu ne a ne seštelovat mikrofon pro trumpetu podle jeho představ – hudba, jakkoliv bezesporu náročná – plyne nesmírně uvolněně a je v ní jeden podstatný element: Radost. Nakažlivá radost, která prostě strhne. Funky jde hrát akademicky, postavit technickou přesnost a groove nad ostatní elementy, nad energii a emoci. Philip Lassiter tvoří přesně obráceně. Do centra dění staví radost, vtip, humor a nadhled – to když některé skladby odehrál v motocyklistické helmě v podobě blyštící se discokoule – a až v druhém plánu teprve obdivujeme onu technickou virtuozitu. Málo jí tady rozhodně nebylo. Tohle byla vysoká škola funky, lekce vyučovaná nenápadným mistrem.
