Jenže pak je člověk na místě a pochyby jdou okamžitě stranou. Všude plno! Galerie obydlená různorodým Lachmanovým dílem za poslední čtvrtstoletí žije. Dýchá a kovově tepe. Na maximum! V přízemí, v prvním i druhém patře. Jako jeden velký biomechanismus. Jako výjimečný svět o sobě. Prostě – Lachland.
Lachman je ročník 1977, původem z Pardubic. V Praze vystudoval Akademii výtvarných umění u Zdeňka Berana. Z jeho malířského díla si osvojil některé body jak formální, tak obsahové: jednak výrazový hyperrealismus, sympatii pro objekt nebo instalaci, jednak jistou rozkladnou, destruktivní divnost, bizarnost v námětech.
Adolf Lachman
Lachman je podle anotace aktuální výstavy „postapokalyptický romantik“. To je trefné a je v tom skoro vše. Lachmanovy krajiny a jejich svérázně modifikovaní obyvatelé v sobě míchají konec i začátek, zánik a nově rozbujelý život. A je v tom zlomu, v tom přerodu daleko víc naděje než beznaděje, lyrického veselí než úzkosti a smutku. Jako by zničená planeta mohla výhledově dostat druhou šanci.
Lachman vsadil ve dvou dekádách svého zralého díla na retro-futurismus. S nadšením pro veškerou antitetičnost, co je v tom pojmu obsažena. Ohlíží se – a vizionářsky zkoumá, co je za horizontem, co by mohlo být. Jako základní ingredience bere lidské, zvířecí anebo rostlinné, prostě „bio“ prvky – a kombinuje je po svém se vším industriálním, technickým, mechanickým.
Adolf Lachman: LachlandVilla Pellé
Do 24. března 2024 |
Výrobní proces pak oživuje a rozvíjí jednak suverénní fantazií, jednak komikou. A vycházejí mu z toho docela sympatická monstra, respektive biomonstra, takové milé, zdomácnělé kombinace člověka a stroje. Přímo opak biomechanoidů z dílny H. R. Gigera, autora slavného „vetřelce“, kreatury utkané z hnusu a perverzí, cizoty a smutku.
Zborcené kulisy světa
Výstava ve Ville Pellé zabírá Lachmana komplet, totálně. Jak v čase, od studentských prací z konce 90. let po současnost, tak v technice; Lachman zvládá cokoli, tyká si s kresbou, olejomalbou, počítačovou malbou, využívá s gustem jak svou vlastní, tak umělou inteligenci. Podmaňuje si prostě jakýkoli nástroj, aby přispěl k celkovému zdaru díla. Vysoké prolíná s nízkým, volnou tvorbu se zakázkou a reklamou. Výtvarné umění pak míchá ochotně s hudbou, komiksem nebo videohrou.
Ty videohry stojí za zmínku asi nejvíc: Lachman je členem vývojářské společnosti Amanita Design, která v posledních letech poslala na globální herní trhy takové skvosty jako Machinárium, Botanicula, Chuchel nebo Happy Game. Některé ty kousky se dají v podkroví galerie vyzkoušet.
Příště ideálně sólo! „Divoženka“ Marie Lukáčová by zvládla naplnit několik pater |
Shrnout ten výstavní projekt jedním slovem? Dech. Hluboký, vyrovnaný, plně okysličující dech. Tedy život. Činnost, akce. Krev v plném proudu – jakkoli teče popadanými, zborcenými kulisami světa, který má to nejlepší za sebou, světa, jehož budoucnosti ubývá.
Lachman je technooptimista. Vnímá skutečnost jako herní pole, po němž se hemží tisíce možností. A vnímá je všechny lehce očarovaným pohledem dítěte. Naivně i existenciálně. Čistě a magicky. Prostě i hlubinně. Dokáže negativní natočit z pozitivního úhlu, v krystalu globálního zla zahlédnout odlesk privátního, osobního dobra. Ta výstava je intenzivní, neodbytná. Samozřejmě v dobrém: biomechanoidi Adolfa Lachmana pracují skoro vždycky pro vás…
