Chiméra dokonalosti zůstala v dáli. Ohlas na operu Vzdálený zvuk je zatím vlažný

Inscenace je pokračováním česko-německého projektu Musica non grata, jehož cílem je podle německého velvyslance Andrease Künneho a uměleckého ředitele oper Národního divadla Pera Boye Hansena „ oživit umělecký odkaz skladatelů významných pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli perzekvováni z důvodů náboženských, rasových nebo genderových“.

Do takto široce pojatého vymezení Franz Schreker (1878–1934) patří hlavně tím, že nacisté zařadili jeho dílo mezi „zvrhlé umění“. Jeho otec pocházel sice z Golčova Jeníkova, ale sám Schreker v českých zemích nepůsobil a z jeho deseti oper byl v Praze, v Novém německém divadle, osm let po úspěšné frankfurtské premiéře a mnoha inscenacích v německých divadlech uveden pouze Vzdálený zvuk a pak ještě Hledač pokladů.

Kouzelník s tóny

Ke své druhé opeře Vzdálený zvuk si Schreker napsal vlastní libreto s příběhem skladatele Fritze, který kvůli své touze po slávě opouští milovanou Gretu. Ta se sice vymaní z drsného rodinného zacházení otce opilce, ale stane se z ní prostitutka, nejprve v luxusním benátském nevěstinci, pak na ulici. Po neúspěchu Fritzovy opery se Greta ke svému někdejšímu milenci vrátí, ale když v tu chvíli skladatel konečně zaslechne onen kýžený zvukový ideál, za kterým se tolik let hnal, umírá v Gretině náručí.

Franz Schreker je oceňován jako kouzelník s tóny – žhnoucí obrazy z čarovných říší hudby byly v centru jeho tvůrčích snah s bohatou paletou instrumentace a kombinací zvukových vrstev. Z hudebního nastudování Karla-Heinze Steffense ale tato přednost Schrekerova pozdně romantického kompozičního stylu při premiéře zaznívala jen částečně. Přes slibovanou rafinovanost sluchové perspektivy dynamika odpovídala spíše jen hustotě nástrojového obsazení toho kterého místa opery a slévala se do jednotvárného mezzoforte bez vlnění barvitosti, jak ji známe třeba z nahrávky dirigenta Gerda Albrechta. 

Nutno ovšem uvést, že na vývěsce jsme se mohli dočíst o pěvecké indispozici Miloše Horáka v roli doktora Vigelia, která je důležitá zejména v závěru opery. A nesnáz postihla premiéru ještě i v partu významově klíčového nástroje tím, že omdlela druhá harfistka, takže většinu večera odehrála pouze první harfa, o čemž však divadlo informovalo až dodatečnou SMS.

Na vlně feminismu

Oporou premiéry zůstal tenorista Aleš Briscein. Nejen díky svému pevnému zvučnému hlasu a hereckým zkušenostem z německých operních scén (mimo jiné Paul v Korngoldově Mrtvém městě v Berlínské komické opeře) je přesným představitelským typem pro roli ambiciózního, sebestředného a prchlivého skladatele Fritze, posedlého touhou po slávě, které chce dosáhnout za každou cenu. 

Představitelka Grety, ruská sopranistka Světlana Aksenova má sice za sebou úctyhodnou kariéru v prvooborových rolích, mimo jiné ve švédské i norské opeře, ale pro roli skladatelky, která svým talentem převyšuje svého učitele a milence, jak inscenační tým tuto roli přeformátoval, neměla potřebné charisma ani přesnost intonace a německou výslovnost. 

Z menších rolí na sebe výrazně upozornil Jiří Rajniš, který dodal roli Herce od šmíry životnost a plastičtější výraz, zatímco ostatní se soustředili na správné zpívání správných not. A můžeme alespoň vzpomínat, jak sugestivně svým hutným basem zazpíval árii Hraběte z druhého dějství Vzdáleného zvuku při galakoncertu k znovuotevření Státní opery Peter Mikuláš.

Ruský režisér Timofej Kuljabin je přesvědčený, že je třeba „staré“ skladatele opravovat, a to i zásahy do partitury a textu libreta, a současné diváky vést za ručičku, aby jejich operám porozuměli. Jak sám vznešeněji říká, „prolomit časové pouzdro podobností s jinými slavnými příběhy, které můžeme vidět ve vynikajících filmech...“. Ne že by Vzdálený zvuk nepotřeboval škrty, ale témata, která fungují ve Formanově Amadeovi a v Kubrickově Spalující touze, zůstala do Vzdáleného zvuku dosazená jako cizorodý nevstřebatelný implantát, a to i svou různorodostí. 

S poukazem na střet geniality a průměrnosti v Amadeovi, zde navíc na vlně feminismu, udělal režisér z Grety Fritzovu žačku, která se ukáže být talentovanější než on. Takže v závěru inscenace onen kýžený zvuk neslyší umírající Fritz, jak zkomponoval Schreker, ale Greta. 

A na Fritzovu otázku, jestli její hudbu může použít pro opravu své neúspěšné opery, jen pokrčí rameny a nechá Fritze bezmocně tlouct na dveře, které před ním přibouchla. Vypadá to sice efektně, na rozdíl od až směšného zdublování role Grety, kterou sólistka zpívá na kraji scény, zatímco druhá na prázdno otevírá pusu a hraje. Ovšem pokud Kuljabina trápí téma střetu geniality s průměrností, bylo by bývalo nejspíš lepší, aby si vybral jinou operu.

Matoucí citace z Kubricka

Jako „opisování“, navíc jiného „úkolu“, s nedůvěrou ke Schrekerovi vyznělo i použití Kubrickova filmu Spalující touha. Jeho část s podivným utajeným rituálem a sexuálními orgiemi, kam se vydá spořádaný newyorský lékař žárlící na svou manželku, se svým smyslem zcela míjí s druhým dějstvím Vzdáleného zvuku, v němž Fritz Gretu jako všemi obdivovanou kurtizánu znovu opouští. Pro diváka, pokud zná Kubrickův film (a nikoliVzdálený zvuk), je použití této citace spíš matoucí. 

Použití vizuálu této scény v operní inscenaci navíc naráží na jiný tempo-rytmus filmu s možnostmi střihů a záběrů i ve filmu použité hudby. V inscenaci Vzdáleného zvuku upadá čtyřicet minut druhého dějství v nevěstinci s árií Grety a soutěžními písněmi mužů do statičnosti a rozptýlení skupinou nahých tanečnic a transgenderových tanečníků pouze v tangách se velmi brzy okouká.

Jakkoli je uvedení Vzdáleného zvuku dramaturgicky záslužné, protože po válce žádnou Schrekerovu operu naše soubory neuvedly, po předchozí inscenaci Státní opery v projektu Musica non grata s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy v kombinaci se Schönbergovým Očekáváním ani tato premiéra neprošla Státní operou příliš přesvědčivě. 

Premiérový ohlas byl vlažný. Zejména ve srovnání s dalším příspěvkem do tohoto projektu – ostravským nastudováním typově skvěle obsazených Zásnub ve snu se zvládnutou pestrostí stylů hudby Hanse Krásy a inscenací, v níž se režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák „spolehli“ na skladatele a dobu vzniku této opery a vtipně, ústrojně a nápaditě zužitkovali umělecký kvas meziválečné moderny. 

A k inscenacím letošní sezony, které se vracejí k meziválečnému období, můžeme přiřadit i ostravský dramaturgický objev opery Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší s celou plejádou excelentních výkonů a vtipnou režií Ondřeje Havelky.

Ještě uvidíme a hlavně uslyšíme, jaký bude mít Vzdálený zvuk ohlas při repríze na konci března (věřme, že bez oněch premiérových nesnází), protože tato Schrekerova opera uzavře letošní ročník přehlídky českých a slovenských souborů Opera 2022.