Zprávu přinesl Deník, kterému ji potvrdil Radko Kubičko, její kolega z Rádia Svobodná Evropa. Pro iDNES.cz ji následně potvrdil moderátor Aleš Cibulka. „Před chvilkou jsem mluvil s kolegyní Marií Formáčkovou, která s ní byla v kontaktu a bohužel je to tak,“ uvedl.
Česká zpěvačka a bývalá moderátorka Yvonne Přenosilová se narodila 2. července 1947 v Praze. Absolvovala dvanáctiletku v pražské Libni. Její otec byl generálem a rád zpíval černošské spirituály. „Tatínek pracoval jako strojní inženýr, za války utekl a bojoval v britské armádě v československém oddělení. Dostal se až do Palestiny, což byla tehdy britská kolonie, a tam potkal moji maminku,“ vzpomínala zpěvačka před lety. Maminka byla původem Rakušanka.
„Její první manžel byl Žid a utíkal před nacisty. Kamarádka ji v Jeruzalémě vylákala na čaj o páté, že prý tam hraje krásnej českej oficír na piano a byla z toho osudová láska. Po válce přijeli do Prahy,“ popisovala Přenosilová, která tak díky rodičům odmala vládla angličtině a němčině.
Protože její otec bojoval poúnorovým pohledem na „špatné straně“ vítězů, byl za komunismu vězněn. „Schytávala jsem to od kovaných komunistů. Dostávala jsem blbý známky a poslouchala dokola třeba narážky na to, jak se ten buržoazní koutek musí rozsadit. Přestože jsem končila s vyznamenáním a jako premiantka jsem neměla povinnost dělat přijímačky na gymnázium, já je skládat musela,“ vzpomínala herečka.
Počátky kariéry Yvonne Přenosilové jsou spjaty s divadlem Semafor. Konkurs, který tam absolvovala, využil režisér Miloš Forman pro svou prvotinu Konkurs. Přenosilová neuspěla, do Semaforu ji nepřijali, ale dívky s výrazným, vroucím a syrovým hlasem si všiml skladatel Karel Mareš.
Zpívala s kapelou Olympic, stala se členkou nově vzniklé skupiny Apollo, kde působil například Karel Gott, Pavlína Filipovská či Karel Hála. V roce 1965 uspořádala dva úspěšné koncerty v anglických klubech a v britském televizním pořadu Ready, Steady, Go! vystoupila společně s kapelou Rolling Stones.
V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov a poté emigrovala přes Rakousko a Velkou Británii do tehdejší NSR.
V Mnichově se neúspěšně pokoušela o pěveckou kariéru, pracovala u společnosti British Airways a poté se stala redaktorkou Rádia Svobodná Evropa, kde spolupracovala s Karlem Krylem. V roce 1994 se nastálo vrátila do Prahy.
S německým manželem se rozvedla a její syn Maximilian Philip zůstal v Mnichově s otcem. „Hrozně jsem to obrečela, ale zároveň splnila své předsevzetí respektovat synovo rozhodnutí,“ přiznala.
Žila v Praze na Žižkově a svůj byt, který v posledních letech kvůli nemoci prakticky neopouštěla, nazývala Mysem dobré naděje, nikdy v něm nic neměnila. „Nikdo mi to nevěří, ale já vážně žádnou muziku doma neposlouchám. Když večer přijdu, zapnu si debilizátor, jak televizi říkával Karel Kryl, aby na mě někdo zdálky mluvil. Sousedi si se mnou užili – celý rok museli do omrzení poslouchat árie z Rusalky. Můj ječák stěny neunesou,“ napsala v roce 1999 v časopise Reflex.
Mezi její neznámější skladby patřily Roň slzy, Sklípek, Tak prázdná nebo Boty proti lásce. S Karlem Gottem nazpívala duet Zejtra už ti sbohem dám. Pěveckým projevem připomínala americkou zpěvačku Brendu Lee, jejíž písně měla ve svém repertoáru.
Kromě zmíněného Formanova snímku Konkurs hrála ve filmech Dita Saxová a Kulhavý ďábel.
