Škvorecká ty pseudonymy používala v tiráži knížek, které se svým manželem vydávali v legendárním exilovém nakladatelství ’68 Publishers. V letech 1971 až 1993 pod touhle hlavičkou vyšlo 224 titulů. Jako první Škvoreckého Tankový prapor, jako předposlední Osočení – právě od Škvorecké (úplně posledním titulem pak byly Škvoreckého Povídky tenorsaxofonisty).
Tahle soustavná péče o českou literaturu, která měla po osmašedesátém roce zákaz vstupu do oficiality, zahrnuje vesměs klasiky, důležité komponenty československé kultury posledního málem už století. Prostě kánon, paměť a identita, bez nichž to nejde: Blatný, Effenberger, Hiršal, Heisler, Hostovský, Peroutka, Seifert, ale také Gruša, Havel, Hrabal, Kliment, Kundera, Lustig anebo Vaculík.
V domácí knihovně jedna pestrá a dlouhá řada – a v životě Zdeny Škvorecké dějinný zářez číslo jedna.
Josef Škvorecký a Zdena Salivarová
Druhý zářez je možná obecnější, ale každopádně stejně důležitý. Škvorecká byla jedna z mála žen české literatury šedesátých let. Vedle tak rozdílných tvůrčích typů jako Vladimíra Čerepková, Bohumila Grögerová, Jana Krejcarová-Černá, Jindřiška Smetanová nebo Milada Součková. Hned svou povídkovou prvotinou Pánská jízda (1968) se vymezila – proti Milanu Kunderovi.
Mužský hrdina jako samolibý frajírek a cynik
V době, kdy ty tři texty psala, byl jejím vyučujícím na pražské FAMU. Vyprovokovaly ji jeho Směšné lásky, vydané postupně ve třech sešitech. Dost mačisticky pojaté výkresy milostného potýkání, kde je muž profilovaný jako protřelý vztahový kombinatorik a žena má funkci herního objektu.
Škvorecká nabídla jiný, dost kontrastní profil mužského hrdiny: načepýřeného, samolibého frajírka a zoufalého cynika ve věcech sexuálních. Na kontext dobové kultury a společnosti dost odvážné, kritické gesto. Každopádně jedna z možných inspirací pro silnou, svobodnou a hrdou vlnu české literatury po roce 2000, psanou právě ženami; jak pro jejich rukopis, tak pro jejich témata.
A třetí dějinný zářez: autorčina kosmopolitnost, univerzální formát. Přirozené prolínání oficiality a neoficiality, domova a ciziny, tam a tady. Byla k tomu dost možná předurčena. Spíš spoluurčena: jednak otcem, jednak starším bratrem.
Otec Jaroslav Salivar skončil jako soukromý nakladatel a knihkupec v devětačtyřicátém roce ve stalinistickém kriminálu; po propuštění v roce 1950 rychle emigroval do Spojených států amerických. Za mřížemi skončil jako režimní odbojář také bratr Lumír: hrůznou dekádu 1949–1959 přežil v jáchymovských uranových dolech, v šestasedmdesátém roce odešel do Kanady.
Škvoreckou ale všechny ty rodinné tragédie nepřepsaly. Brala je jako existenciální zkušenost. Navenek si vždycky držela smysl pro komiku: života i díla.
V mládí tančila, zpívala, hrála – na divadle a v kabaretu, později i ve filmu. Na většině fotografií z té (ale i pozdější) doby má ve tváři jistou pobavenost, ne-li přímo úsměv. Podobně jako její manžel Josef Škvorecký.
Ostatně zmíněnou autorčinu prvotinu graficky upravil Jiří Šalamoun. Bez té komiky by vitální gesto Zdeny Škvorecké bylo asi daleko slabší. A možná i těch dějinných zářezů by nakonec bylo míň…
