Potužil patřil k těm tvůrcům, kteří se k divadlu dostávali oklikou, nejdříve se vyučil radiomechanikem, pak absolvoval elektrotechnickou průmyslovku. V roce 1967 jej silně ovlivnilo setkání s divadelníkem, publicistou a recitátorem Miroslavem Kováříkem, za kterým odešel do Docela malého divadla v Litvínově.
Tam dělal technika, osvětlovače, zvukaře, a jak sám vzpomínal v Divadelních novinách, od Kováříka se tam naučil magii svícení. Nakonec šel studovat produkci na DAMU, studia ukončil v roce 1974. Ještě před tím se ale na Wolkerově Prostějově seznámil s vystudovaným lékařem Miki Jelínkem, jinak hercem, skladatelem a hudebníkem.
Divadlo poetické emoce
V roce 1969 s ním a se spolužákem Petrem Matějů založili Divadlo na okraji, se kterým se nejdříve usídlili v bývalém krámku v domě Potužilových rodičů v Dejvicích a pod hlavičkou Obvodního kulturního domu Prahy 6. Za tři roky Potužil divadélko zprofesionalizoval, přišla Radka Fidlerová a začal se postupně utvářet nezaměnitelný styl tohoto uskupení, které se ve své první éře profilovalo hlavně jako divadlo poezie. První inscenací byly Lautréamontovy Zpěvy Maldorovy, následovala Blokova poema Dvanáct, pokračovaly další osobité interpretace i nežádoucích básníků, například Reynka, velmi úspěšný byl také Máchův Máj.
V roce 1973 založil Potužil A-studio, které pak předal básníkovi Janu Badalcovi a o rok později se Divadlo na okraji usídlilo na klubové scéně SSM Rubín na Malostranském náměstí.
Původní výlučná profilace na poezii se postupně proměnila, Potužil nové směřování označil za divadlo poetické emoce. Vznikaly originální přepisy próz jako Knedlíkové radosti (Páral), Labuť, která škrtí (Leskov), Postřižiny (Hrabal), Švejci (Hašek). Soubor na sebe úzce navázaný a fungující komunitním způsobem tvořili na počátku 80. let Iva Hüttnerová, Lenka Machoninová, Eva Salzmannová, Ladislav Matějček, Luboš Veselý, Zdeněk Dušek, Ondřej Pavelka, Petr Lepša a další.
V další etapě tvorby Divadla na okraji Potužil upřel svou pozornost na pevné texty, v té době byl jeho styl již pevně vyhraněný, kladl důraz na bohatou metaforičnost, nepsychologické, často groteskně stylizované herectví. Uvedl například Romea a Julii, Revizora a vrcholem byla bezpochyby inscenace obou dílů Goethova Fausta (1984). Šlo o velkolepou kompozici, která se uváděla v Junior klubu na Chmelnici. Potužil inicioval nový překlad, interpretace veršů dbala na jejich hudebnost, hudba vůbec měla v inscenaci stěžejní roli, byla nositelkou emocí. Faust byl opus, který přinesl syntézu využívaných prostředků Divadla na okraji, byl i dovršením jeho novátorství.
Za tři roky Potužil oznámil, že s divadlem končí, byl zjevně vyčerpaný a přiznal i ztrátu motivace, léta táhl divadlo umělecky i provozně. Byl konec a listopad 1989 ještě všechno akceleroval, vyšlo také najevo, že Potužil byl spolupracovníkem StB, což přineslo souboru mnoho hořkosti. Na jeho zániku se podepsal i nedostatek peněz, který pochopitelně vedl ke konfliktům a postupným odchodům.
Nový začátek v Rokoku
Po listopadu 1989 Potužil působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a potýkal se se zdravotními potížemi, ale v roce 1995 se stal šéfem Divadla Rokoko (MDP), které vedl téměř deset let a podařilo se mu zde nastudovat několik zajímavých inscenací, uvedl zde například Marberovu hru Na dotek, ale také Genetova Querella z Brestu, nově pojatého Romea a Julii a také kasaštyk Tajný deník Adriana Krtka podle úspěšné knížky Sue Townsendové.
Po odchodu z Rokoka, kde režíroval až do roku 2004, měl opět pauzu související s psychickými a zdravotními potížemi. V roce 2012 dokonce obnovil Divadlo na okraji, které ale trvalo jen dva roky, naposledy režíroval v roce 2013 pod touto hlavičkou v Řeznické recitál Uršuly Klukové s názvem Křest. Pak se definitivně umělecky odmlčel. Potužil také pravidelně spolupracoval s Českou televizí, kde točil inscenace i dokumenty, naposledy natočil v roce 2012 Kapitoly o chlastu.
Otevřeně o traumatech
Potužil byl homosexuál a se svou orientací se netajil, což v 80. letech nebylo jednoduché a nejspíš mu to vyneslo zájem StB. Eva Salzmannová vzpomínala, že jeho sexualita měla dobrý vliv na tvorbu, dělal divadlo nekompromisní, otevřené a syrové. Podvědomí a sexualita byly pro něj motivační zdroje a v tehdejší prudérní době to nebylo běžné.
V pozdějších letech o svých traumatech a selháních mluvil velmi otevřeně, ať šlo o pokusy o vstup do KSČ motivované záchranou Divadla na okraji, nebo styky s StB; vysvětloval, jak se s ní zapletl.
Netajil se ani tím, jak pro něj v mládí bylo těžké přiznat homosexualitu, a s tím, jak své běsy řešil alkoholem. Vydal knihu s názvem Život je krátký jak prásknutí bičem, kde se v jedné její části až umanutě vyžíval v popisech svého rozháraného sexuálního života. Sám tu přiznal, že „jak nepíšu o svých erosexuálních běsech, připadá mně to všechno nějak nudné. Už se těším, až budu psát oplzlou povídku a definitivně se ze všeho vyřvu.“
Soudy o Potužilově spolupráci s StB, a zda někomu ublížil, nechť rozpitvávají jiní, ale jedno je nezpochybnitelné: Divadlo na okraji mělo úžasný náboj, energii a citlivost, a ať už Potužila stravovalo to, či ono a svůj osobní život měl neuspořádaný, byl jeho duší a hybatelem, člověkem, který žil pro tvorbu a divadlo a dával mu ze sebe všechno. Méně už se mu pak dařilo v dalších působištích, ale založit a veleúspěšně provozovat jedno osobité divadlo úplně stačí.
