Věnuje se fenoménu Zelený Raoul, ale naštěstí nejen jemu – i dalším tvůrčím polohám Štěpána Mareše, a to od devadesátého roku po dnešek.
Marešovi bylo loni padesát a k těm padesátinám ho s Raoulem vyhodili z Reflexu. Po osmadvaceti letech spolupráce. Týden co týden chystal pro magazín novou stránku; scenáristy měl k ruce nejdřív tři (Dan Hrubý, Milan Tesař, Tomáš Baldýnský), pak dva, a nakonec zbyl jediný, samotný Tesař.
Komiks ale během let neztrácel glanc, mistr tesař se utnul málokdy: v sedmi až osmi případech z každé desítky to byla trefná a nosná politická, případně společensko-popkulturní satira, která hravě přežila rok i dekádu. Měla, respektive má jasnou nadstavbu: jednak výtvarnou, jednak komickou. Tedy rukopisná suverenita plus kritická nesmlouvavost, co víc – neslitovnost.
Na současné výstavě je pak k vidění ten úplně první díl z ledna pětadevadesát i ten poslední kousek ze září dvaadvacet. Jenže Raoula zná divák dobře právě ze žurnálu anebo z řady sebraných sešitových vydání. Jenom kvůli němu by ta výstava za návštěvu asi nestála. Navíc – číst si po stěnách galerie komiks? Rozpomínat se na všechny ty trudné i groteskní kauzy elity i holoty zdejší (a výběrově i zahraniční) politiky většinu porevolučního času? To by byla venkoncem nuda. Jakkoli jsou tu k mání četné varianty: černobílé originály a kolorované verze. Přičemž rukodělná práce ze začátků dojme diváka málem k slzám…
ŠTĚPÁN MAREŠ: ZELENÝ RAOUL A DALŠÍ VÝTVARNÉ UMĚNÍ Galerie Tančící dům, do 24. 9. |
To důležitější je ale na výstavě jinde. Zaprvé v prvních komiksech, které publikoval Mareš v legendární Kometě v devadesátém roce. Tehdy mu bylo sedmnáct osmnáct. Výtvarně už byl ale skoro hotový. Maximálně jistou rukou zvládal lehce příznakový realismus. Těch příznaků – hyperbolizace vybraných motivů, jak se na pádnou satiru sluší a patří – pak později, s Raoulem, přibylo. Zadruhé: blízkost s výtvarným stylem Káji Saudka.
U některých kousků, hlavně grafických listů a plakátů, rozvěšených po galerijních stěnách v minus prvním a minus druhém patře, divák kouká na popisky, jestli se nezmýlil; nejvíc v případě portrétovaných slečen, častokrát poloslečených. Zatřetí: Marešova volná tvorba, zejména obrazy. Tady si podávají vděčně ruku pop-art s fantazijní malbou, Warhol s Dalím, občas do toho prosákne erotika, jindy metafyzika jako od de Chirika a ještě jindy nějaký ten auťák nebo vesmírná konstelace made by Theodor Pištěk.
Komix Zelený Raul, který pobouřil Petru Paroubkovou a Jiřího Paroubka.
A začtvrté: ta zmíněná erotika. Mareš pěstoval sexuální narážky, prvky i celé scény po celý čas v Raoulovi, ale až z výstavy je jasné, že kdyby nežil skoro tři dekády Raoulem, mohl z něj vyrůst obratem český Milo Manara – čili prvotřídní kreslíř erotického komiksu.
Manarou se ale Mareš nestal. Zatím zůstává Marešem. Nesmírně vitálním, kreativním, pobaveným a zábavným tvůrcem, kterému vysoké pracovní tempo po celý ten čas rozhodně neškodí – naopak. Vydobyl si na zdejší scéně, a nejen té komiksové, ale rovnou popkulturní, výsostnou pozici. Suverénně ji drží. A doufejme, že ji ani po aktuální bilanci v Tančícím domě nepustí.
